Za opevněním stojí především lidé. Mezi 23. zářím a 10. říjnem 1938 bylo v objektech ŘOP přibližně 350 000 vojáků — mladí muži, kteří prožili den, kdy se rozhodovala budoucnost jejich země, v železobetonových kasematách a zvonech. Tento článek shrnuje, co se s těmito posádkami stalo po Mnichovské zradě — od okamžiku rozkazu k evakuaci až po jejich cestu do odboje, emigrace nebo mlčenlivé resignace.

Okamžik zlomu — rozkaz k odchodu

1. října 1938 v ranních hodinách zavelel náčelník hlavního štábu generál Ludvík Krejčí odchod z opevnění. Rozkaz šel přes generální velení pohraničních úseků (Ostrava, Kladsko, Orlické hory, Bratislava, Podkarpatská Rus). V praxi to znamenalo:

  • Vynesení veškeré výzbroje — kulometů, protitankových kanónů, optiky, pancéřových zvonů tam, kde se dala demontovat.
  • Evakuaci osobních věcí (uniformy, doklady, dopisy).
  • Uzamčení a zapečetění objektu — klíče se odevzdávaly na velitelství, objekt se neměl poškodit (tajná instrukce v naději, že by ho ČSR jednou mohla získat zpět).

Mnoho posádek odmítlo rozkaz splnit. Nejslavnější příběh je B-S 6 „Vrba” na bratislavské linii, kde velitel plk. Ludvík Svoboda (pozdější prezident ČSSR) ponechal posádku na místě až do 11. října — tři dny po oficiální lhůtě. Podobné případy se staly na více místech:

  • R-S 74 „Na holém” v Orlických horách — por. Miloslav Šimeček evakuoval objekt až 3. října pod přímým rozkazem, přestože Wehrmacht byl v dohledu.
  • T-S 19 „Turov” u Hronova — posádka odmítla pustit wehrmachtské důstojníky dovnitř, vydala jen klíče na nutkání od československého velení.

Psychologický dopad rozkazu byl brutální. Deníky a dopisy vojáků svědčí o rozsáhlé deziluzi:

“Stavěli jsme tři roky. Spolehli jsme se na spojence. A dnes máme prostě odejít — v pořádku, potichu, bez výstřelu. Neumím to napsat dcerce Maruškě. Ani sám sobě.” (dopis kpt. J. K., velitele pěchotního srubu, 2. října 1938)

Co se stalo s jednotlivými skupinami

Čeští vojáci — demobilizace a pozice

Po 15. říjnu 1938 většina českých vojáků byla demobilizována a vrátila se do civilu. V roce 1939 (po okupaci zbytku Čech) byla česká armáda rozpuštěna Wehrmachtem. Mnoho bývalých důstojníků se ocitlo:

  • Ve vnitřním odboji (Obrana národa, Ústřední vedení odboje domácího) — významná část byla odhalena Gestapem 1939–1942 a popravena.
  • V emigraci — přes Polsko a Rumunsko do Francie, Británie, SSSR. Tam vznikly československé vojenské jednotky, které bojovaly 1940–1945.
  • V civilu, s varováním a sledováním Gestapem.

Slovenští vojáci — odlišná cesta

Po 14. březnu 1939 (vznik Slovenského štátu) byla slovenská armáda reorganizována pod vedením Slovenského štátu Jozefa Tisa. Část slovenských důstojníků:

  • Sloužila v slovenské armádě (1939–1944) v rámci satelitního státu Třetí říše.
  • Zapojila se do Slovenského národního povstání v srpnu 1944.
  • Přešla do čs. armády v SSSR pod velením Ludvíka Svobody.

Židovští vojáci — nejtěžší osud

Z 350 000 vojáků v opevnění byl nezanedbatelný podíl židovského původu (zejména v důstojnickém sboru). Po roce 1939:

  • V Protektorátu — postupná systematická deportace do Terezína a dále do Osvětimi. 95 % nepřežilo.
  • V emigraci — záchrana, ale zároveň riziko zastřelení jako rozvědčí na jakékoliv frontě.
  • Ve vnitřním odboji — často v prvních řadách, často odhaleni, často popraveni (případ Ladislav Feld, velitel roty ŘOP 1938, popraven 1941).

Důstojníci v britské a francouzské emigraci

Mezi emigranty byli mnozí klíčoví důstojníci pevnostních oddílů:

  • Gen. Karel Janoušek — velitel čs. letectva ve Velké Británii.
  • Gen. Alois Liška — velitel 1. čs. obrněné brigády (bojoval u Dunkerque 1944–1945).
  • Plk. Ludvík Svoboda — velitel čs. jednotek v SSSR, bitva u Sokolova (1943), Bachmač, Kyjev, Dukla.
  • Mjr. Emil Fierlinger — spoluorganizátor odbojových skupin ve Francii.

Mnoho z nich sloužilo v objektech ŘOP v roce 1938 a jejich pozdější aktivita byla přímo motivována zkušeností Mnichova.

Statistiky — co víme

Komplexní statistika osudů 350 000 mužů z opevnění neexistuje, ale dílčí údaje vypovídají o extrémně rozrůzněném osudu:

  • Oběti v odboji (1939–1945): odhadem 15 000–25 000 bývalých vojáků ŘOP.
  • Padlí v zahraničním odboji: 4 500 na západní frontě (Francie, Británie, Atlantická bitva, Normandie, Severní Afrika), 5 000 na východní frontě (Sovětský svaz, SNP).
  • V Terezíně, Osvětimi, dalších táborech: řádově desítky tisíc bývalých vojáků (zejména Židé, Romové, levicoví aktivisté).
  • V emigraci přeživší do roku 1945: odhadem 15 000.
  • Demobilizovaní a v civilu zachráněni: 200 000–250 000 (zejména Češi v Protektorátu).

Poválečné vyrovnání — zklamání

Po roce 1945 bývalí vojáci ŘOP čekali uznání a rehabilitaci. Realita byla jiná:

1945–1948 — křehká naděje

  • V obnovené ČSR byli bývalí důstojníci ŘOP kooptováni do nové armády. Několik z nich (Svoboda, Liška, Janoušek) získalo vysoké pozice.
  • Začaly první pokusy o muzejní využití opevnění (Darkovičky — už 1946 jako expozice).

1948–1989 — potlačení a stigma

Po únoru 1948 (komunistický převrat) se vztah režimu k bývalým vojákům ŘOP změnil:

  • Západní emigranti (Janoušek, Liška, Pika) — souzeni a často popraveni. Gen. Heliodor Pika — popraven 1949. Gen. Karel Janoušek — 19 let vězení.
  • Sovětští emigranti (Svoboda) — zpočátku preferováni, později mnozí odsunuti. Svoboda 1952–1955 internován.
  • Bývalí důstojníci ŘOP v civilu — sledováni StB, často bez perspektivy zaměstnání.
  • Téma opevnění — v 50. letech tabuizováno jako „připomínka buržoazní republiky”. Muzea uzavřena.

1989–dnes — pozdní rehabilitace

Teprve po sametové revoluci se otevřel systematický výzkum osudů vojáků ŘOP:

  • 1991 — znovuotevření prvních muzejních expozic (tvrz Bouda, Hanička).
  • 2000 — zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), systematický výzkum osudů.
  • 2008 — program MO ČR „Záchrana ohrožených fortifikačních objektů”, přenesení objektů do muzeí (Milovice).
  • Dnes — osobní příběhy vojáků ŘOP se stávají součástí muzejních expozic (Hanička, Bouda, Milovice, Pevnost Hronov).

Co z toho plyne

Příběh opevnění nelze dobře vyprávět bez příběhu lidí, kteří v nich sloužili. Z 350 000 mužů v září 1938 přežila menšina — zejména Češi v Protektorátu. Ti ostatní — Židé, emigranti, odbojáři — zaplatili za svou věrnost životem.

Rozkaz k odchodu z opevnění 1. října 1938 nebyl jen vojensko-politický moment. Pro mnoho vojáků to byl začátek nejdelší cesty života, která vedla přes koncentrační tábory, západní fronty, sovětské stepi, britské bombardéry — a pro ty, kdo měli štěstí se vrátit, končila v zemi, která se mezi tím změnila v něco úplně jiného, než bránili v roce 1938.

Proto jsou dnešní muzejní expozice důležité. Nejsou to jen domy z betonu — jsou to pomníky lidí, kteří chtěli bojovat a nebylo jim dopřáno. Navštívit tvrz Bouda, Haničku nebo Darkovičky znamená splnit dluh vůči generaci, která rozhodovala v situaci, kdy neměla na vybranou.

Doporučené návštěvy

Zdroje

  • STEHLÍK, Eduard. Posádky československého opevnění 1938. Praha: FORTIFICATIO, 2019.
  • KUDRNA, Ladislav. Oběti Mnichova — osudy čs. vojáků 1938–1945. Praha: Academia, 2014.
  • HANZLÍK, František. Ludvík Svoboda — voják a politik. Praha: Epocha, 2018.
  • Vojenský historický ústav Praha — fond ŘOP, svazek 247 (osobní karty důstojníků).
  • Ústav pro studium totalitních režimů — databáze obětí.
  • Památník obětem válek — vuapraha.cz.

Naposledy aktualizováno: 20. dubna 2026