Československé těžké opevnění nevzniklo na rýsovacím prkně. Než se v prosinci 1935 vylil první beton na Ostravsku, muselo Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP) ověřit desítky neznámých: složení a armování betonu, odolnost pancířů, konstrukci střílen, koncentraci povýstřelových plynů — a dokonce i to, jestli osádka zvládne dva týdny na „srubové dávce proviantu”.
Vznikly tak tři areály, o kterých se v souvislosti s opevněním mluví jen zřídka. Dva z nich dnes už neexistují v původní podobě, třetí stojí v nepřístupné části vojenského újezdu.
Milovická zeď (1935–1936)
První a nejjednodušší. Dokument z počátku října 1935 shrnoval problém věcně:
„Aby se získaly zkušenosti s osazováním různých druhů střílen, vyzkoušela se manipulace se zbraněmi, odolnost střílen proti zbraním útočné vozby a explozím větších náloží, je třeba provésti pokusy. Navrhuje se proto, aby zkušební ženijní dvůr v Milovicích postavil zeď podle přiloženého plánu. (…) Finanční náklad nepřekročí 18 000 Kč.”
Pod vedením štábního kapitána ženijní služby Jiřího Souhrady tak v Milovicích vyrostla první jednoduchá maketa pěchotního srubu: železobetonová stěna s ochranným křídlem a dřevěnou přístavbou, která imitovala střeleckou místnost s přilehlými chodbami.
Proběhla tam řada zásadních zkoušek konstrukce střílen a palby ze zbraní v nich lafetovaných, včetně měření koncentrací povýstřelových plynů. 15. dubna 1936 se testovala odolnost střílen při střelbě z tanku — 3,7cm kanonem a kulometem vz. 35 s těžkou střelou vz. 34, celkem 372 ran z kulometu a 24 z kanonu na vzdálenosti 400, 200 a 100 m. Přihlíželo nejvyšší velení: armádní generálové Jan Syrový a Ludvík Krejčí a brigádní generál Karel Husárek.
Výsledky nebyly zcela uspokojivé a musely se odstranit některé závady. Zajímavý byl vedlejší poznatek: „při kulometné palbě na objekt vyvíjí se zásahem betonu tolik kouře a prachu, že pozorování je absolutně nemožné.” Komise navrhla obložit okraje střílny dřevem nebo plechem. Přednosta stavebně-administrativní skupiny ŘOP podplukovník Ing. Josef Hubálek to ale nedoporučil — „poněvadž by střelbou porušený plech bránil výhledu ze střílny.”
V Milovicích se testovaly i prototypy střílen pro zbraně L1, D a M a lafeta DZ-1 s otočným uložením zvaným „ořech”, kterou ŘOP nakonec zamítlo pro konstrukční složitost a vysokou cenu.
Zkušební srub CE na Jordánu (1936–1958)
Milovická zeď na hlavní otázku odpovědět nemohla. Jak odolný je celý objekt? K tomu bylo potřeba postavit skutečný srub a rozstřílet ho.
Brda, nebo Jordán?
První terénní průzkum v Brdech měl proběhnout 23. října 1935, ale zabránila mu hustá mlha — zástupci ŘOP vedení majorem Janem Studlarem tak s velitelem výcvikového tábora probrali možnosti pouze nad mapou. Požadavek byl náročný: srub měl být ostřelován čelně na 4–11 km, šikmo přímou palbou na 2–3 km a bočně přímou střelbou na 100–200 m. Podle prvního posouzení vyhovovala jen cílová plocha Brda, zatímco Jordán měl být nevhodný.
Detailní průzkum 4.–5. listopadu 1935 ale rozhodl přesně opačně. Objekt vyrostl na cílové ploše Jordán, asi 300 m severně od kóty 794,1 — vrcholu zvaného Houpák.
Stavba
V únoru 1936 vyhlásilo ŘOP omezené výběrové řízení na jednostranný srub ve II. stupni odolnosti o dvou podlažích. Zvítězila pražská Litická akciová společnost, která zakázku obdržela 18. března 1936 za necelých 490 000 Kč — konečná částka se ale nakonec téměř zdvojnásobila.
Nábor dělníků probíhal způsobem, který dobře ilustruje atmosféru doby: četnické stanice z okolí dostaly za úkol pořídit seznamy tamních nezaměstnaných československé národnosti, státně spolehlivých a bezúhonných, kteří navíc neměli sklon k nadměrnému pití alkoholu a mnohomluvnosti. K vojenskému stavebnímu dozoru ve Svaté Dobrotivé, v jehož čele stál poručík stavební služby František Novotný, byl přidělen zkušený policista pro zpravodajskou a protivýzvědnou činnost.
Hloubení výkopu začalo 16. dubna 1936 s asi 50 lidmi na stavbě. Práce se opožďovaly — mimo jiné proto, že veškerá činnost musela být přerušována kvůli probíhajícím střelbám výcvikového tábora. Na přelomu dubna a května se na staveništi pohybovalo přes 130 osob, betonáž proběhla 19.–27. května 1936.
Koncem června se osazoval vůbec první v Československu vyrobený sériový ocelolitinový pěchotní zvon z Vítkovických železáren; na staveniště jej dopravil benzino-elektrický vlak BE oddílu vyčleněného z dělostřeleckého pluku 301. 15. prosince 1936 byl kompletně dokončený objekt, označovaný jako „srub CE”, předán do správy výcvikovému táboru v Jincích.
Život v srubu CE
První osádka nastoupila 29. září 1936 ve dvou směnách, které se denně střídaly — jedna spala v objektu, druhá v táboře pracovního oddílu 2 ve Svaté Dobrotivé. Teplota v ubikaci mužstva se tehdy pohybovala mezi 13 a 14 °C. V říjnu 1936 byla osádka definitivně stanovena na jednoho desátníka, tři svobodníky a 18 vojínů; do konce listopadu jí prošlo nejméně 26 mužů, většinou od pěších pluků 18 a 35.
Velitel osádky vedl deník, do kterého zaznamenával průběh výcviku i všechny důležité události — smyslem bylo zachytit poznatky o životě ve zkušebním objektu včetně zdravotního stavu osádky a vlivu počasí, a využít je při tvorbě detailnějších směrnic.
Proběhlo tam čtrnáctidenní testování stravování osádky pomocí srubové dávky proviantu, pravidelné odběry vzorků vody z rezervoáru a opakované lékařské prohlídky. Kontrola z 21. listopadu zjistila, že značná část osádky trpí zánětem spojivek — lékař to připisoval větrnému počasí a kouři z petrolejových lamp užívaných k osvětlení. Podporučík zdravotní služby Leo Procházka konstatoval, že srubovou dávku proviantu snášelo mužstvo dobře.
Nešlo ovšem o příjemné zařazení. Během podzimních ostrých střeleb útočné vozby se osádka musela od 7.30 do 13.00 uzavírat uvnitř srubu — což ale podle ŘOP „nebylo při jejím výcviku na závadu”.
Co všechno se v CE zkoušelo
- měření koncentrace oxidu uhelnatého při střelbě z kanonu i kulometů,
- testy ventilace, spojovacího, strojního a elektrického vybavení,
- pancéřové prvky — zvony, střílny, dveře a jejich odolnost,
- 30. září a 2. října 1936 ostrá střelba z dvojkulometu, při níž bylo vypáleno asi 5 000 ran — následkem odpadl kus omítky na spodní straně krakorce,
- 15.–21. října 1936 závěrečné všestranné zkoušky 4,7cm pevnostního kanonu, po nichž mohla být zbraň zavedena do služby,
- 9. prosince 1936 pokus s improvizovanou výzbrojí: do střílny byl na dřevěném podstavci umístěn polní protitankový kanon 3,7 cm KPÚV vz. 34 — ukázalo se, že i takto improvizovaná výzbroj je poměrně dobře použitelná,
- testy maskování, světlometů (ty se do září 1938 nepodařilo dodat) a plynových a dýmových filtrů.
Provoz odhalil i řadu problémů. Poručík Novotný 22. října 1936 hlásil, že při rychlopalbě z kanonu nelze současně střílet z kulometu v pomocné střílně „pro tlak vzduchu a výšleh plamene z děla, které znemožňují míření”. Intenzivní palba měla vliv i na samotný objekt: „Veškerá omítka v podhledu krakorce a na přední stěně střelecké místnosti (…) úplně odpadla. Takto odkryté holé zdivo stěn se při střelbě otřesy a tlakem vzduchu vydrolovalo tou měrou, že ze stávajících malých důlků (…) se utvořila hnízda (díry) až o průměru 8 cm.”
Přidaly se i praktické potíže: silný zápach z častěji používaných záchodů, opocování zvonu při rozdílu vnější a vnitřní teploty (kondenzace vedla k rezavění signalizačního zařízení) a nakonec myši:
„V posledních dnech vnikly do srubu myši a zalézají až k uskladněnému proviantu. (…) Mřížové dveře potáhl jsem po celé ploše drobným drátěným pletivem a roury uzátkoval jsem vně objektu dřevěnými špalíčky. K vyhubení zakoupil jsem tři pasti.”
Prezidentská návštěva
11. listopadu 1936 vykonal prezident Edvard Beneš přehlídku zkušebního srubu CE. Zúčastnili se mimo jiné ministr národní obrany František Machník, armádní generálové Krejčí a Syrový, náčelník francouzské vojenské mise armádní generál Faucher a divizní generál Husárek.
Program zahrnoval prohlídku objektu i ukázky palby — z kanonu, dvojkulometu a nakonec současné střelby všech zbraní, přičemž prezident byl přítomen přímo ve střelecké místnosti. Následovaly dvě ukázky přehradné palby, které přihlížející sledovali ze stropu srubu. Výklad o objektu podal generál Husárek, o zbraních jejich civilní šéfkonstruktéři.
Klíčová zkouška: 23.–25. června 1937
Nejdůležitější testy měly ověřit skutečnou odolnost zdiva i pancéřování a zajistit „spolehlivá data o hodnotě opevnění”. Na ŘOP se přitom vážně počítalo s tím, že srub bude zničen.
Svědectví zanechal plukovník Josef Hubálek:
„S ostřelováním bylo započato 23. června 1937, to je za 12,5 měsíce po vybetonování, a to počínaje ráží 30,5 cm. (…) Šťastnou náhodou dopadly všechny tři granáty asi doprostřed stropu objektu. Vzdálenost mezi dopady nepřesahovala dva metry. Největší hloubka vniku byla jen asi 0,7 m, to je asi do jedné třetiny tloušťky stropu. (…) To byl zase úspěch opevňovačů. V objektu byla pro pokus umístěna drůbež v klecích a volně tam pobíhal přítulný lovecký pes. Nebyl na nich po ostřelování pozorován žádný zvláštní účinek.”
Při ostřelování moždířem ráže 21 cm — zapůjčeným Škodovými závody z dodávky snad pro Polsko — už směl Hubálek zůstat uvnitř spolu s generály Husárkem a Čermákem:
„Po prvém nárazu granátu ráže 21 cm do stropu zhasla všechna světla v objektu, ale elektrická centrála běžela dál. (…) zjistil jsem ve tmě, že vypadl ze záběru jen automatický spínač proudu. (…) Všechny tři granáty ráže 21 cm dopadly na strop objektu blízko dřívějších zásahů granátů ráže 30,5 cm, ale poškodily povrch betonu jen málo. Při dalším ostřelování objektu granáty ráží 15 cm nás byla již v objektu celá skupina. Otřesy objektu při dopadu granátů ráže 15 cm byly celkem malé.”
Srub CE ostřelování přežil bez vážnějšího poškození. To byl pro ŘOP zásadní argument — konstrukce československého těžkého opevnění obstála.
Výcvik důstojníků
Objekt tak mohl dál sloužit Kursu pro zvláštní účely (KPZÚ) v Jincích. Frekventanti tam během šesti týdnů pod vedením štábního kapitána pěchoty Františka Markalouse absolvovali školení v ovládání pevnostních zbraní včetně ostrých střeleb. Vyškolení důstojníci pak u svých útvarů působili jako instruktoři.
Poválečný osud
Po Mnichovu ztratil srub CE význam a v únoru 1939 se jednalo o zastavení jeho užívání — objevily se i návrhy jej zbourat. Za okupace se ale zkouškám vyhnul a osvobození se dočkal bez větších škod.
Nové postřelovací zkoušky nařídilo obnovené ŘOP v srpnu 1947. 9. září 1947 byly použity původně německé houfnice 10,5 cm leFH18/40 a 15 cm sFH18, o den později 21cm těžký kanon Škoda V3. Ten vypálil tři rány proti boční stěně zbavené záhozu z velmi malé vzdálenosti: první slepá protibetonová střela nepronikla, druhá ostrá stěnu prorazila a vybuchla ve filtrovně, třetí opět slepá pronikla dovnitř bez větších škod. Mezi 15. březnem a 30. dubnem 1948 stavební četa ŘOP o síle 40 mužů poškozenou boční stěnu a část stropu dobourala a znovu vybetonovala.
Poslední kapitolu napsal vývoj nového pevnostního kanonu na základě sovětského 85mm tankového děla. Původní střílna 4cm kanonu vz. 36 byla vybourána a nahrazena novou z Konštrukty Trenčín. Od 24. listopadu do 10. prosince 1958 proběhly v CE vojskové zkoušky prototypu 85mm pevnostního kanonu vz. 44/59, který armáda zavedla do výzbroje 21. dubna 1959. Do poloviny roku 1960 pak instalovala 18 sériových kusů do 11 pěchotních srubů — šesti na jižní Moravě a pěti v Petržalce.
Střelnice ŘOP u Žárovic (1937–2006)
Zatímco CE Jordán byl především zkušební objekt, pevnostní jednotky potřebovaly střelnici pro výcvik.
Už v dubnu 1936 se předpokládalo, že v únoru téhož roku zřízený výcvikový tábor u Vyškova bude sloužit i pevnostním jednotkám. Věci se ale rozhýbaly až 28. ledna 1937, kdy komise hledala plochu pro střelnici kanonů proti útočné vozbě ráže 3,7 a 4,7 cm. Vybrala prostor západně od obce Žárovice nedaleko Plumlova jako výhodnější než variantu jižně od Stínavy.
Divizní generál Husárek 5. dubna 1937 rozhodl, že Žárovice budou jen provizorium — hlavní stálá polní střelnice pro všechny útvary stálého opevnění měla vzniknout v Jeseníkách, v zalesněném prostoru severně silnice Vrbno–Domašov, přímo v linii objektů. Ze stejného důvodu ŘOP opustilo i záměr budovat střelnici v Brdech. Jesenická střelnice ale nikdy nevznikla.
Cvičné objekty S1, S2, V a Skluz
Podrobný průzkum vykonali 22.–25. června 1937 major pěchoty Rudolf Dorschner a štábní kapitán generálního štábu Stanislav Palla. Jejich zpráva popisuje zamýšlenou podobu:
„Každý improvizovaný srub bude obsahovati po jedné zbrani L1, M a N. Zbraně L1 a M budou ve společné střelecké místnosti, zbraň N (v pomocné střílně) musí býti oddělena od střelecké místnosti stěnou. Nad střeleckou místností v každém objektu bude improvizovaný zvon s jednou (čelní) střílnou pro zbraň N a U a s otvorem pro periskop 4×.”
Areál nakonec tvořily čtyři stavby:
- S1 — cvičný srub se zbraněmi L, M a N a těžkým kulometem v betonové atrapě zvonu,
- S2 — totéž plus původně plánované patro pod úrovní terénu se zbraní G (minometem) a lehkým kulometem v maketě zvonu; spodní patro bylo nakonec vypuštěno,
- V — zděný velitelský objekt pro čtyři osoby (řídící střelby, velitel střílející jednotky, jeho nadřízený a telefonista), s betonovými stěnami 30 cm zepředu a z boků a 20 cm z týlu, půdorysem cca 4 × 2 m, výškou 2,2 m a pozorovací štěrbinou 160 × 15 cm chráněnou deskou z 10mm plechu na protiváze,
- Skluz — objekt s granátovým skluzem, dvě místnosti (periskop instruktora a vlastní skluz pro cvičícího vojáka), s otvorem 30 × 30 cm v příčce pro podávání granátů. Stěny, mezi nimiž granáty explodovaly, chránila zabetonovaná železa spojená v rozích úhlovým železem.
Stavbu zadalo ŘOP 17. listopadu 1937 firmě Ing. František Hrbata a Ing. Alois Smékal z Prostějova za necelých 209 000 Kč (podle rozpočtu z března 1938 nakonec 253 000 Kč). Prvním pracovním dnem byl 30. listopad, stavební dozor vykonával major pěchoty Josef Maňák.
Improvizace až do detailu
Vybavení areálu je učebnicovým příkladem šetrnosti: některé lafety byly sestaveny ze zmetků, střílna pro zbraň M ve srubu S1 byla z výroby vadná a armáda ji dostala zadarmo. Kanony pro smíšená dvojčata pocházely z první vyrobené série — šlo o zbraně č. 233 a 234, původně určené pro nepostavené pěchotní sruby T-S 72 a T-S 74 ze sestavy tvrze Ježová hora. Z Plzně do Dědic byly odeslány 11. června 1938.
Pozorovatelny ŘOP
Ke sledování výsledků dalekých střeleb nechalo ŘOP vystavět na severním okraji dělostřelecké cílové plochy dvě speciální železobetonové pozorovatelny. Čelní a boční stěny i strop měly tloušťku 100 cm, týlová stěna 80 cm. Tři průzory měly být zevnitř kryty posuvnými pancéřovými deskami, ve stropě byl připraven otvor pro periskop. Obě se podařilo vybetonovat a dodnes stojí na území vojenského újezdu Březina — k instalaci vnitřního vybavení už ale zřejmě nedošlo.
Výcvik a konec
Výcvik probíhal od léta 1938; postupně se v areálu střídali vojáci hraničářských pluků 4, 6 a 19. Příslušníci hraničářského pluku 6 stříleli ve dnech 9., 11., 13., 15. a 17. srpna 1938. Jeden z nich vzpomínal:
„V létě 1938 celý náš pluk postupně začal jezdit na cvičné ostré střelby do Plumlova u Prostějova. (…) Na Plumlově jsme prodělávali střelby z nového pevnostního protitankového kanonu a rovněž nového těžkého kulometu vz. 37 ve formě dvojkulometu.”
Cvičné střelby z 9cm pevnostního minometu se v Žárovicích nekonaly — plánovaný další objekt už nevznikl a minomet se zkoušel na dělostřelecké střelnici v Hlbokém na Slovensku, kde od roku 1936 stál jednoduchý zkušební objekt určený právě pro tuto zbraň.
Konec areálu je smutný. Objekt V zbourala Československá lidová armáda v 70. letech kvůli výstavbě ženijního úkrytu ÚŽ-6. Sruby S1 a S2 se s rozmachem pevnostních muzeí staly cílem vandalů, kteří z nich ilegálně vybourávali pancéřové prvky a instalovali je do rekonstruovaných srubů v pohraničí:
- 1999 — vytržení zvonové střílny z objektu S1,
- 2002 — S1 fatálně zdevastován vytržením a odcizením střílny pro kanon, která skončila na pěchotním srubu N-S 48 tvrze Skutina,
- 2006 — demolice S1 soukromou firmou najatou Vojenskou ubytovací a stavební správou; současně překrytí střílen S2, uzamčení vchodu a znepřístupnění Skluzu,
- později přesto neznámý pachatel vytrhl z makety zvonu S2 střílnu pro lehký kulomet a z betonu vysekal odpadní rouru pro nábojnice zbraně L1.
To vše přesto, že areál leží v nepřístupné části vojenského újezdu se zákazem vstupu. Současný stav unikátního žárovického areálu je tak především dokladem neúcty některých „muzejníků” k československé historii.
Zdroj: Suchánek, Jiří – Fuksa, Ivan: Čs. opevnění 1935–1938: Pěchotní sruby. Extra Publishing, Brno 2025 (edice Největší války), ISBN 978-80-7525-757-4. Vzpomínky plk. Ing. Josefa Hubálka podle: Hubálek, J.: Čs. opevnění ve vzpomínkách a dokumentech plk. Ing. Josefa Hubálka, Dvůr Králové nad Labem 2016.
Naposledy aktualizováno: 8. srpna 2026