Tvrz Smolkov

První ze všech

Stavba Smolkova byla zahájena 26. února 1936 — jako vůbec první ze všech československých tvrzí. Přišlo to draho: šlo o první projekt svého druhu v ČSR a mnohé metody se teprve hledaly.

Zakázku vyhrála firma Ing. Alois Beneš a spol. z Přerova nejnižší nabídnutou cenou (asi 11 101 000 Kč), jenže podnikatel ve snaze získat zakázku stůj co stůj stavbu záměrně podkalkuloval. Následovaly stížnosti dělníků na nízké mzdy, potíže s větráním podzemí i s jakostí betonu a jeho pěchování. ŘOP konstatovalo, že „ze tří vedoucích inženýrů firmy Ing. A. Beneš není nikdo odborníkem v tunelářských pracích”.

Ženijní skupinový velitel podplukovník Ing. Stanislav Chramosta to 4. září 1936 shrnul přesně: „Nelze tvrdit, že by firma Beneš prováděla práce neodborně. Jsou-li na stavbě určité nedostatky a závady, pak nemají důvod v neodbornosti, nýbrž ve snaze ušetřiti.”

Armáda nakonec musela na dokončení uvolnit dalších 775 500 Kč — odebrat zakázku by stavbu zpozdilo o čtyři měsíce. Část viny nesla i vojenská správa: prováděcí plány pro podzemí nebyly hotové a práce se zahajovaly podle dispozice v měřítku 1:1 000.

Problematické podloží

Major ženijní služby Ing. Antonín Sameš popsal v hlášení z 24. června 1936 geologii Smolkova: „Břidlice se vyznačují charakteristickým břidličnatým slohem a na vzduchu velmi snadno se rozpadají a větrají. (…) Trhliny v drobě a břidlici jsou zaplněny jílem, který však vsakovaná povrchová voda pomalu rozbředá a vyplavuje. (…) Následkem uvedených poruch není hornina v galeriích aktivní, neolitická, nýbrž se skládá vlastně jen z bloků do sebe vklíněných a nespojených.”

Při odstřelech (max. 10 vývrtů, asi 7 kg trhavin — 2 kg dynamitu a 5 kg dynamonu) při nadloží jen asi 15 m se v nadzemní kancelářské budově objevovaly trhliny ve zdivu, které se opakovanými výbuchy rozvíraly.

Stavba stála pět dělnických životů — spolu s Boudou nejvíc ze všech tvrzí.

Do září 1938 byl Smolkov stavebně dokončen.

Objekty

Objekt	Typ	Poznámka
MO-S 38 „V lese”	objekt pro otočnou a výsuvnou dělostřeleckou věž	věž nikdy nevyrobena
MO-S 39 „U trigonometru”	dělostřelecký srub	tři 10cm houfnice vz. 38 (nedodány)
MO-S 40 „Nad silnicí”	tvrzový pěchotní srub	jediný pěchotní srub tvrze; zbraně pouze pod pancířem
MO-S 41 „Nad Valchou”	vchodový objekt	napojení na podzemí
MO-S 42 „Nad Hájem”	dělostřelecká pozorovatelna	jediná v ČSR napojená přímo na podzemí tvrze

MO-S 40 „Nad silnicí” — pevnost s šesti vrchlíky

Smolkovská tvrz nebyla výjimečná jen tím, že měla jediný pěchotní srub. Tento objekt navíc nebyl začleněn do souvislé linie izolovaných pěchotních srubů — celá tvrz totiž leží zhruba kilometr za hlavní obrannou čárou.

MO-S 40 patřil k mála tvrzovým pěchotním srubům, které měly zbraně pouze pod pancířem a byly zcela zapuštěné do terénu; nouzový východ u něj proto úplně chyběl. Jeho úkolem byla ochrana západního svahu tvrze a postřelování silnice ze Smolkova do Hrabyně. Zároveň sloužil jako stanoviště dělostřeleckého pozorovatele, který ze svého zvonu s výhledem až k Malým Hošticím řídil palbu dělostřeleckého srubu. Osádku mělo tvořit 22 mužů.

Nad terén vystupovalo šest pancéřových prvků: nejníže dělostřelecký pozorovací zvon, nejvýše zvon pro pozorování a lehký kulomet, po stranách dvě kopule (každá pro jeden těžký kulomet) a dva malé ventilační zvony.

Výzbroj v září 1938

Dělostřelecký srub MO-S 39 dostal improvizovanou baterii tří 7,5cm horských kanonů vz. 15. Na rozdíl od Hůrky a Adamu ale nestály v ochranném příkopu, nýbrž v těsné blízkosti jeho hrany, každá pod dřevěným přístřeškem.

Velitelem MO-S 39 byl poručík dělostřelectva Břetislav Přikryl, který zde byl přítomen praktické zkoušce tajného východu z podzemí: „Otáčel jsem pancéřovým ocelovým kruhem až do chvíle, kdy se ozval silný úder a zvuk padající zeminy. Po chvíli jsem otevřel pancéřová dvířka, prolezl jimi a další svislou šachtou vylezl k povrchu. Beton šachty končil asi jeden metr pod úrovní země.”

Osádka

Osádku tvořil zvláštní útvar „Sm” zřízený v polovině května 1938 u hraničářského pluku 4, od 25. června 1938 přeznačený na V. prapor hraničářského pluku 4 se sídlem v Hrabyni. Velel mu podplukovník pěchoty Ladislav Honc; po únoru 1948 byl propuštěn z armády pro nespolehlivost.

Po Mnichovu

Smolkov se spolu s Hůrkou stal hlavním cílem německých prohlídek i zkoušek. Němci zde testovali speciální ocelové sítě, které měly nad chráněným objektem zachytit leteckou pumu. Z tvrze také demontovali kovové prvky — na dobových snímcích je před vchodovým objektem MO-S 41 vidět připravené části převodovky nákladního výtahu z dělostřeleckého srubu.

Na začátku roku 1945 se Wehrmacht pokusil čs. opevnění na Ostravsku a Opavsku zapojit do obrany před postupující Rudou armádou. U Smolkova němečtí inženýři shledali, že komplex je relativně dobře využitelný — byla tam pitná voda i osvětlení — ale bojovou hodnotu snižovalo poškození pancéřových prvků. Navrhli proto přeměnit tvrz na protiletecký kryt, skladiště nebo ubytovací prostor pro zhruba 800 vojáků, případně skladovací plochy o výměře 2 100 m². K rozsáhlejšímu využití nedošlo; po pádu třetí říše se v podzemí našly jen zásoby porcelánového nádobí a sanitárního materiálu.

Po válce

• 1947 — jako první z tvrzí prošel Smolkov drobnými opravami. Dvacetičlenný pracovní oddíl vyčistil všechny podzemní prostory a kanalizaci, zabetonoval probourané otvory u srubů, vyčistil revizní šachty, odklidil suť a odčerpal vodu. U objektu pro věž vojáci postavili provizorní dřevěné zábradlí a obnovili oplocení kolem vchodového srubu
• 1948 — jako první z tvrzí začal Smolkov sloužit k bezpečnému uložení munice. Zkušenosti odtud se pak použily při adaptaci Boudy

Dnešní stav

Tvrz Smolkov zůstává v držení Armády České republiky. Exteriéry povrchových objektů jsou přístupné — sruby lze obejít po cestách v okolí návrší — podzemí však navštívit nelze. Tvrz je kulturní památkou.

Smolkov je zároveň jedinou dělostřeleckou tvrzí v moravskoslezské části opevnění, která byla stavebně dokončena. Sousední tvrze Orel a Šibenice zůstaly rozestavěné nebo odsunuté, tvrze Milotický vrch a Gudrich byly zrušeny.

Cesta ke vchodu: projekt příjezdné silnice, podzim 1935

Než se začalo stavět, musela vojenská správa vyřešit banální, ale nákladný problém: vchod do projektované tvrze ležel podle dobové formulace „v terénu mimo jakoukoli komunikaci“. Vypracováním návrhu bylo pověřeno Ženijní skupinové velitelství II v Novém Bohumíně a jeho velitel mjr. žen. Ing. Antonín Sameš předložil generelní stavební návrh 5. listopadu 1935 pod čj. 126/Taj. 1935 — 37 příloh, od přibližného rozpočtu přes polohové náčrty až po třicet listů podélných a příčných profilů.

Tři alternativy trasy

Návrh počítal se třemi variantami:

• Alternativa A — jednosměrná příjezdná silnice od okresní silnice Hrabyně–Chabičov, s odbočením v serpentině asi 150 m západně od hostince „Na valše“ ke vchodu do tvrze. Sameš ji doporučil jako nejvýhodnější, byť nejdražší: „Její poměrně o málo vyšší náklad než u alternativ ‚B’ a ‚C’ je celkem nepatrný ve srovnání s celkovým nákladem na tvrz Smolkov.“
• Alternativa B — stejné provedení, ale pouze úsek od serpentiny ke vchodu, s obousměrným provozem; silnici by bylo nutné prodloužit za vchod kvůli obracení automobilů.
• Alternativa C — nejkratší a nejlevnější, ale se ztrátou na výšce a s rizikem pozorování z prostoru myslivny „Bor“ v případě, že by nepřátelské dělostřelectvo odstranilo masku lesního porostu.

Na žádost pplk. stav. Ing. Josefa Hubálka předložilo ŽSV II 26. listopadu 1935 (čj. 220/Taj.) ještě doplňující alternativní návrh a samostatný stavební návrh 3. alternativy (čj. 229/Taj.).

Náklady a pozemky

Titulní list generelního návrhu uvádí u alternativy A vypočtený náklad 220 000 Kč a stručnou, ale výmluvnou poznámku o majetkových poměrech: „Staveniště patří řádu německých rytířů, bude koupeno. Stavba a udržování silnice jde na účet vojenské správy.“ Stavební návrh 3. alternativy počítal s nákladem 140 000 Kč a už u něj stojí, že „staveniště je majetkem voj. správy“.

Vozovka měla mít podle normálií pro okresní silnice štět 20 cm, štěrk 10 cm a zásypku 3 cm, vše uválcováno na výšku 30 cm, celkovou šířku 6 metrů (z toho 5 metrů kameniny) a metrové chodníky; v místech prudkého sklonu terénu se počítalo s opěrnými zdmi z lomového kamene.

Maskování jako kritérium

Posudek I. skupiny ŘOP k oběma spisům porovnává jednotlivé trasy nejen podle stoupání a délky, ale hlavně podle viditelnosti. O trase navržené pplk. Hubálkem se říká, že stavebně a dopravně vyhovuje velmi dobře, jenže „zamýšlí-li se v budoucnu postaviti novou silnici skrytou (silnice do Hrabyně je v horní části viditelná z nepř. strany), pak tato trasa bude nevýhodná. Pro přítomnost tudíž vyhovuje – pro budoucnost ne.“ U nejkratší varianty referent varoval, že po odstranění lesní masky dělostřeleckou palbou by bylo možné silnici pozorovat z vyšších pozemních pozorovatelen od myslivny Bor.

Podobnou logikou se řídil i starší rukopisný posudek, podle kterého by z taktického hlediska byla výhodnější trasa od křižovatky silnic jihozápadně trigonometru 571 Šibenice údolím potoka směrem na sever k hostinci Valcha — „tato příjezdná cesta by byla úplně skrytá a kryta proti nepř. pozorování“.

Ještě 5. listopadu 1935 žádalo ŘOP ŽSV II o náčrtek trasy silnice při objektu 41 (vchodovém) v délce asi 200 metrů, se všemi daty: trasou osy silnice, niveau vztaženým k průsečíku osy vjezdu s fasádou objektu a spádem v procentech.

Jak daleko bylo „dost daleko“

Spis ŘOP „Pozemky pro obranu státu v pohraničí“ (sign. 1935/30/3/1) obsahuje desítky vyjádření k prodejům pozemků v okolí a z nich lze vyčíst, jak vojenská správa měřila ochranné pásmo tvrze. U pozemku v Suchých Lazcích se konstatuje, že „vzdálenost od nejbližšího objektu tvrze Smolkova činí asi 1600 m“, a proto není námitek — za předpokladu, že se nezmění povrch ani způsob obhospodařování. U parcely ve Smolkově-Háji stojí, že „pozemek jest vzdálen 1450 m od nejbližšího objektu tvrze Smolkov a nespadá tudíž do nezastavitelného pásma“, s trpkým dovětkem, že „vojenská správa nemá právního titulu k zákazu stavby, aniž by poskytla za znehodnocení staveniště náhradu“. A u parcely 726/3 v Hrabyni hlásil mjr. Sameš 12. listopadu 1935, že leží asi 1300 m jihozápadně od objektu S-42 tvrze Smolkov, takže proti změně vlastnictví námitek není.

Zajímavé je, že ŽSV II opakovaně dodávalo stejnou výhradu: „Projekt opevnění západně tvrze Smolkov není mi znám; za dosavadní situace opevnění není námitek proti změně vlastnictví.“

Archivní podklady: VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/5/2-2 (příjezdná silnice, s. 19, 25, 34–36 a 18–20 přílohové části), sign. 1935/5/2-3 (s. 18) a sign. 1935/30/3/1 (s. 24, 30, 30 přílohy k čj. 580/dův.).

Zdroje a literatura

• Suchánek, J.: Čs. opevnění 1935–1938 — Dělostřelecké tvrze. Extra Publishing, Brno 2024
• Vaňourek, M.: Hraničáři od Hlučína. Mohelnice 2000
• VÚA–VHA Praha, f. Ředitelství opevňovacích prací, sign. 1935/5/2-2, 1935/5/2-3 a 1935/30/3/1

Naposledy aktualizováno: 8. srpna 2026