Na dotazy čtenářů odpovídáme rádi i tehdy, když je odpověď „tohle nikdy nestálo”. Nerealizované projekty jsou totiž často zajímavější než ty postavené — ukazují, jak měl systém vypadat, kdyby dostal těch patnáct let, se kterými se počítalo. Tentokrát jde o dvě věci, které spolu na první pohled nesouvisejí: cvičnou pevnostní střelnici Orlík a linii lehkého opevnění, která měla vést Podkrkonoším. Obě mají společné to, že se do zářijové mobilizace nedostaly z papíru do betonu.
Část 1: Výcvikový tábor Orlík
Nejdřív k místu — a k jedné naší vlastní chybě
Orlík neležel v Orlických horách. Ten název svádí a chyba koluje i v odborných textech (najdete ji například v jedné vysokoškolské práci, která projekt umisťuje „do Orlických hor”). Měli jsme ji donedávna i my ve vlastním katalogu — děkujeme čtenáři, jehož dotaz nás k ní přivedl, karta tvrze je už opravená.
Ve skutečnosti šlo o Hrubý Jeseník, prostor kóty Orlík (1204 m, německy Urlichkoppe**)** zhruba 5–6 km jižně od Rejvízu, okres Jeseník. Starší podklady zmiňují i variantu v okolí Domašova — projekt se během přípravy posouval, definitivní staveniště nebylo nikdy zafixováno stavebním zadáním.
K čemu měl sloužit
Problém byl prozaický: československá armáda neměla kde ostře střílet z pevnostních zbraní. Osádky dělostřeleckých srubů a otočných věží se musely někde naučit obsluhovat 10cm houfnice v uzavřeném prostoru srubu, se všemi specifiky odsávání zplodin, dodávky munice a vedení palby přes pozorovatelnu. Ve vnitrozemí se pro takový prostor nenašlo místo — hustota osídlení a cena pozemků to vylučovaly.
Řešení bylo elegantní: střelnici vložit přímo do trasy budovaného pohraničního opevnění. V míru by sloužila k výcviku, v případě napadení by se zapojila do obrany. Ve hře byly Orlické hory a Jeseníky; zvítězily Jeseníky, protože nabízely neosídlené území, dost místa na cílové plochy a dostatečný odstup od německé hranice. Oficiální název zněl Výcvikový tábor Orlík, v literatuře se objevuje jako „pevnostní střelnice Orlík”, populárně jako dělostřelecká tvrz.
Tvrz bez podzemí
Sestava měla mít pět objektů:
| Označení | Typ objektu |
|---|---|
| S-I | pěchotní srub |
| S-II | pěchotní srub |
| DS | dělostřelecký srub |
| DOV | objekt pro dělostřeleckou otočnou (výsuvnou) věž |
| MV | minometná otočná věž |
Palebná síla srovnatelná s běžnou tvrzí — ale bez podzemí. Objekty neměly být propojeny chodbami, sály ani vchodovými sruby, což je jinak definiční znak československých tvrzí. Sami příslušníci ŘOP prý pro Orlík používali označení „tvrz bez podzemí”.
Objekty byly navíc značeny zcela mimo standardní systém stavebních úseků (S-I, S-II, DS, DOV, MV). Stejná výjimka platila pro cvičný srub CE v Brdech. Kdo tedy hledá objekty s označením typu R-S nebo K-S, hledá marně — Orlík do žádného úseku nepatřil.
Dělostřelecký srub, který měl střílet na dvě strany
Tohle je na celém projektu nejzajímavější. Všechny ostatní izolované dělostřelecké sruby čs. opevnění — Březinka, Na Holém, U Lesíka i ty nerealizované — měly tři houfnice a střílny jen na jednu stranu. Orlický DS měl být oboustranný a nést až pět 10cm houfnic vz. 38 ve dvou skupinách střeleckých místností mířících opačnými směry:
- jižní místnosti — cvičné, namířené na cílové plochy směrem k Vrbnu pod Pradědem, s palebným vějířem rozvírajícím se až do úhlu 70°;
- severní místnosti — bojové, ovládající strategickou silnici od Zlatých Hor po Heřmanovice. V míru se neměly používat vůbec.
Poměr zbraní se v pramenech uvádí jako 3 : 2, u severní bojové skupiny se ale objevuje i údaj „2–3 houfnice” — projekt měl zjevně několik variant a definitivní číslo by rozhodl až archivní výkres.
Terminologická poznámka, na které záleží: pevnostní zbraní tvrzí nebyl kanon, ale houfnice — konkrétně 10cm houfnice vz. 38 vyvíjená od března 1935 ve Škodových závodech pod tovární značkou „Y”. Do září 1938 nebyl konstrukčně dokončen ani jediný kus; patnáct rozpracovaných exemplářů posloužilo po okupaci Wehrmachtu a po válce skončilo ve šrotu.
Proč se nepostavil
Důvod nebyl vojenský ani finanční, ale majetkoprávní: pozemky patřily vratislavskému arcibiskupství se sídlem v Německu. Jednání o vyvlastnění se pro odpor říšskoněmecké vlády nikdy nedotáhla. Stavba nebyla zadána žádné firmě, nebyl vykopán jediný výkop. Do září 1938 se podařilo rozpracovat pouze dokumentaci — ta se ale dochovala.
Než měla střelnice vzniknout, sloužily k výcviku a zkouškám improvizované cvičné objekty. Nejznámější je pěchotní srub CE na cílové ploše Jordán u Jinců v Brdech, betonovaný 19.–27. května 1936; v listopadu 1936 si ho přijel prohlédnout prezident Beneš a ve dnech 23.–25. června 1937 byl ostře postřelován moždíři ráže 21 a 30,5 cm. Dále cvičné sruby S-1 a S-2 u Žárovic na Vyškovsku.
Kde hledat technické výkresy
Buďme upřímní: online žádný půdorys ani řez objektů Orlíku publikovaný není. Prošli jsme dostupné fortifikační databáze i galerie — nic. Co existuje:
Archiv. Dokumentace je uložena ve Vojenském historickém archivu (VÚA-VHA Praha) ve fondu MNO, hlavní štáb – Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), 1935–1944. Háček: fond není inventarizovaný a podle vyjádření archivu se k jeho úplné inventarizaci v dohledné době nepřistoupí. Objednává se tedy podle signatur, což bez konzultace s archivářem prakticky nejde. Doporučený postup je napsat rovnou na podatelnu a zeptat se na signatury k „Výcvikovému táboru Orlík”:
- Vojenský ústřední archiv, Pilotů 217/12, 161 00 Praha 6 – Ruzyně (dřívější adresa Sokolovská 136 už neplatí)
- [email protected], ID datové schránky hjyaavk
- žádosti se od 1. 2. 2024 podávají na jednotném formuláři, lhůta 30 dnů
- relevantní může být i fond ŽSV I Staré Město pod Sněžníkem — rovněž bez inventáře
Tisk. Nejpodrobnějším publikovaným zdrojem zůstává Eduard Stehlík: Lexikon tvrzí československého opevnění z let 1935–38 (FORTprint, edice Pevnosti sv. 2; 1. vydání 1992, dotisky 1994 a 1996), kde je Orlíku věnována kapitola na s. 42–43. Dále Ivo Vondrovský: Zkušební pevnostní objekty z let 1936–1938 (Armádní technický magazín 9/1993, s. 6–7) s kapitolou „Pevnostní střelnice ,Orlík’” — výkresy v tomto článku se ovšem týkají srubu CE v Brdech, nikoli Orlíku.
Část 2: „Podkrkonošská příčka” — správně druhé obranné postavení
Druhý dotaz mířil na linii lehkého opevnění, která měla vést od Liberce přes Jilemnici, Hostinné a Dvůr Králové až k Náchodu, a která se občas označuje jako „podkrkonošská příčka”. Tady je potřeba rozplést dvě věci: název a realizaci.
Název je nepřesný, popsaná linie je reálná
V dobových podkladech ani v odborné literatuře se termín „podkrkonošská příčka” nepoužívá. Trasa, o které je řeč, odpovídá druhému (obrannému) postavení II. armádního sboru. Rozdíl proti „příčce” není kosmetický:
- Druhé postavení = druhý sled, běžící rovnoběžně za hlavním obranným postavením v pohraničních horách. Má zachytit průlom.
- Ústupová příčka = linie napříč státem, o kterou se měla opírat obrana při plánovaném ústupu armády z Čech na východ.
Skutečně existující vnitrozemské linie se dají spočítat na prstech jedné ruky: Liběchovská příčka, Pražská čára, Vltavská linie. Žádná příčka v Podkrkonoší mezi nimi není. (Malá poznámka pod čarou k možnému zdroji záměny: Zdeněk Hák vydal knihu Podkrušnohorská linie — tedy o Krušných horách — a vydal ji v Hořicích v Podkrkonoší.)
Co přesně se plánovalo
Druhé postavení bylo součástí Husárkova opevňovacího programu schváleného 7. listopadu 1937. Podle podkladů Ředitelství opevňovacích prací se počítalo s dalšími zhruba 450 objekty lehkého opevnění vz. 37 na trase:
Liběchovický potok – Chlum – Branné – Zákupy – rybník Hammer – Ještěd – Šimonovice – Jablonec nad Nisou – Tanvald – Vysoké nad Jizerou – Jilemnice – Hostinné – Dvůr Králové nad Labem – předmostí Jaroměř – Opočno – Solnice – Žamberk – Jablonné nad Orlicí – Suchý vrch
Nejsilněji měl být opevněn úsek západně od Jilemnice. Velitel II. sboru navíc žádal o protažení linie východním směrem do podhůří Orlických hor; to bylo zamítnuto. Celý plán měl být hotov v roce 1942.
Realizace: nula objektů
Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 byl program přepracován a výstavba druhého postavení odsunuta — s jedinou výjimkou úseku Mělník–Chrastava. Právě z něj vznikla v červnu až červenci 1938 zadaná Liběchovská příčka, jediná realizovaná část celého konceptu.
Na přelomu léta a podzimu 1938 se pro rok 1939 chystalo dobudování odloženého druhého postavení a nově měly přibýt dvě příčky přímo v Krkonoších. K realizaci už nedošlo.
Prakticky to znamená: u Hostinného, ve Vrchlabí, u Jilemnice ani u Dvora Králové nestojí a nikdy nestál jediný objekt lehkého opevnění vz. 37. Nebyl tam zadán žádný stavební úsek, nebyl vybetonován žádný objekt.
Jedna past na závěr: sídlo stavební firmy není místo stavby. V seznamech úseků narazíte na podkrkonošské podnikatele, kteří ale stavěli desítky kilometrů daleko — úsek Z1 Rýchory stavěl Jindřich Malina z Hořic v Podkrkonoší, úsek L1 Jítrava architekt Karel Jarolímek ze Dvora Králové nad Labem, úsek J2 Raspenava František Krušina z Bílé Třemešné.
Co v regionu skutečně stojí
Vše dochované patří hlavnímu obrannému postavení na hřebeni Krkonoš (od podúseku CH1 Čertův vrch po Z1 Rýchory) a trutnovské uzávěře. Objekty vz. 37 měly být kvůli horskému terénu páteří obrany celého krkonošského úseku, přestože velitelství II. sboru opakovaně upozorňovalo, že v zimě jsou lehké objekty prakticky nebojeschopné, a žádalo přednostní výstavbu těžkého opevnění. Schváleny byly nakonec jen čtyři sruby — dva na Luční hoře (ŽSV VI Trutnov, zadáno 8. 8. 1938 firmě Kapsa a Müller) a dva na Kotli (ŽSV VII Liberec). Ani jeden nebyl dokončen.
Přehled toho, co se na hřebeni stihlo vybetonovat:
| Úsek | Prostor | Zadáno | Vybetonováno | Dochováno |
|---|---|---|---|---|
| CH1 | Čertův vrch | 82 | 10 | 10 |
| H3a | Dvoračky | 40 | 0 | — |
| H3 | Kotel / Zlaté návrší | 25 | 21 | 21 |
| H2 | Špindlerův Mlýn | 53 | 4 | 4 |
| H1 | Luční hora | 17 | 5 | 5 |
| Z3 | Velká Úpa | 77 | 6 | 6 |
| Z2 | Dolní Lysečiny | 22 | 22 | 22 |
| Z1 | Rýchory | 68 | 11 | 11 |
| Celkem | 384 | 79 | 79 |
Východně navazuje trutnovská uzávěra, zadaná už v červnu 1937 a proto kompletně dokončená: úsek G1 Petříkovice (73 objektů), G2 Zlatá Olešnice (31) a G3 Babí (53), celkem 157 objektů. Nad Babím leží rozestavěná dělostřelecká tvrz Stachelberg s Muzeem čs. opevnění, kde je zpřístupněn i lehký objekt vz. 37 č. 61.
Pro toho, kdo bydlí v Hostinném, jsou tedy nejbližší reálné objekty vzdálené zhruba 20 km (Babí, Trutnov) a nejzajímavější sevřené celky leží na Zlatém návrší nad Jilemnicí (21 objektů u Masarykovy horské silnice), v Dolních Lysečinách (22 objektů, kompletní úsek) a na Rýchorách (naučná stezka).
Poznámka k literatuře
Při ověřování obou témat jsme narazili na dva tituly, které kolují v diskusích, ale v žádné bibliografii ani v katalogu Národní knihovny je nenajdeme:
- „Lehké opevnění vz. 37 v severovýchodních Čechách” od Radana Láška — takovou knihu Lášek nenapsal. Existuje ale jeho Opevnění z let 1936–1938 v Krkonoších (Praha 2001, 167 s.) a především dvousvazkové Krkonoše v roce 1938 – armáda a opevnění (Codyprint 2015, ISBN 978-80-903892-3-6), jehož druhý díl je obrazový a obsahuje přes pět set fotografií, pohlednic, leteckých snímků a výkresů.
- „Nerealizované plány československého opevnění z let 1936–1938” — takový titul se nám dohledat nepodařilo. Nerealizovaným záměrům se nejlépe věnuje Svoboda – Lakosil – Čermák: Velká kniha o malých bunkrech. Československé lehké opevnění 1936–1938 (Mladá fronta 2011, ISBN 978-80-204-2422-8), pro tvrze pak již zmíněný Stehlíkův Lexikon tvrzí. K jediné realizované příčce existuje Jaroslav Beneš: Liběchovská příčka (2000).
Pozor také na jednu chybnou citaci, která se rozšířila z Wikipedie: kniha Československé opevnění z let 1936–38 na Šumavě (Lášek – Hřídel) vyšla v nakladatelství Fortprint v roce 1996, nikoli u „FORTE” v roce 2011.
Máte k některému z těchto témat pramen, fotografii nebo archivní kopii výkresu? Ozvěte se na [email protected] — rádi katalog doplníme.
Naposledy aktualizováno: 29. července 2026