Protitankový kanon 4 cm vz. 36

Hlavní protitanková zbraň

4 cm protitankový kanon vz. 36 — oficiálně 4 cm PTK vz. 36, v pramenech často L1 podle označení střílny — byl hlavní protitankovou zbraní čs. těžkého opevnění. Každý pěchotní srub od III. odolnosti měl jeden až dva kusy, dělostřelecké tvrze desítky.

Zvláštností je, že v pevnostní verzi byl spřažen v jedné lafetě s těžkým kulometem vz. 37 — takzvaná „L1 s TK vz. 37” kombinace. Posádka ze stejného stanoviště střílela velkorážkou proti tanku i kulometem proti pěchotě.

Ráže 47 mm, označení „4 cm”

Zbraň má skutečnou ráži 47 mm, přestože její úřední dobové označení zní „4 cm kanon vz. 36”. Toto úřední označení se drží v armádních dokumentech i ve fortifikační literatuře dodnes — při čtení pramenů je proto třeba pamatovat, že „4 cm” a „47 mm” označují tutéž zbraň.

Konstrukce

• Ráže: 47 mm (oficiálně uváděno “4 cm”)
• Délka hlavně: 2 040 mm (43 ráží)
• Hmotnost v pevnostní lafetě: ~900 kg (bez zbraně)
• Systém: polovertikální klinový uzávěr, ruční nabíjení
• Kadence: 10–15 ran/min (bojová)
• Dostřel účinný: 1 500 m (proti tanku), 7 500 m (maximum)
• Posádka: 3 muži (střelec, nabíječ, pozorovatel)

Průraznost pancíře

Ve své době byla zbraň špičková:

Vzdálenost	Pancíř (při 30°)
100 m	55 mm
500 m	45 mm
1 000 m	35 mm
1 500 m	28 mm

To v roce 1938 prorazilo jakýkoli německý tank — PzKpfw I, II, III (rané verze) i IV (ranou verzi). Pouze PzKpfw III Ausf. F a H s 50mm pancířem by se z čelního úhlu ubránil nad 1 000 m, ale z boku byl zranitelný vždy.

Pokud by v říjnu 1938 došlo k boji, Wehrmacht by utrpěl obrovské ztráty — protitanková obrana ČSR byla tenkrát kvalitativně srovnatelná s francouzskou (47mm kanon Puteaux) a převyšovala německou (3,7 cm PaK 36).

V boji 1938 — nikdy nevystřelil

Paradoxem je, že tato špičková zbraň nikdy v bojové operaci pevnosti nevystřelila ostrou munici. Armáda při vyklizení pohraničí po Mnichovu výzbroj z objektů demontovala a odvezla; po březnu 1939 padly zbraně do rukou německé armády, která je využila ve druhé světové válce.

Kde ho uvidíte

• Tvrz Bouda — jeden původní kus v expozici vchodového objektu
• Tvrz Dobrošov — kompletní pevnostní lafetka s kulometem a kanonem
• VTM Lešany — verze polní i pevnostní
• Muzeum Hlučín-Darkovičky — pevnostní lafetka v srubu MO-S 19

Související obsah

• Pěchotní srub — typologie
• Dělostřelecká tvrz — typologie
• Těžký kulomet vz. 37

Vývoj a výroba — přesná čísla

4cm kanon vz. 36 byl jedinou zbraní vyvinutou výhradně pro potřeby opevnění, kterou se do září 1938 podařilo dodat ve větším množství a osadit do řady objektů.

Období	Událost
konec 1934	do Škodových závodů dorazil armádní požadavek na pevnostní protitankový kanon; zpočátku se uvažovalo o ráži 3,7 cm, nakonec dostal přednost silnější kalibr 4,7 cm. Tovární označení A6.
závěr 1935	Škodovka předvedla armádě dřevěnou maketu; prototyp vycházel z pobřežního děla vyvíjeného pro Írán a ještě téhož roku proběhly první střelby na střelnici v Hlbokém
konec ledna 1936	testování ve zkušebním objektu v Milovicích
1936	zkoušky na zkušebním rámu v Brdech
červen 1936	instalace do cvičného objektu CE Jordán, rozsáhlé zkoušky palby a technických vlastností
15.–21. října 1936	závěrečné všestranné zkoušky v CE Jordán, po nichž mohla být zbraň zavedena do služby
11. listopadu 1936	novou zbraň si v CE Jordán prohlédl prezident Edvard Beneš a zúčastnil se jedné z ukázkových střeleb
listopad 1936	oficiální přijetí kanonu A6 do výzbroje pod označením 4 cm kanon vz. 36
červenec 1937	objednávka 268 zbraní včetně příslušenství a záložních hlavní — z toho 247 kusů verze L1 a 21 kusů verze O
konec 1937	armáda převzala 184 zbraní
1938	dodán zbytek objednávky, poté se rozběhla výroba náhradních hlavní
—	plánovaná druhá série 273 kanonů a třetí dvousetkusová — kvůli vývoji událostí se z nich do pevností nedostala žádná zbraň

Do října 1938 se podařilo nainstalovat celkem 222 kanonů obou verzí. Ostatní zbraně zůstaly uskladněny a čekaly na dokončení příslušných objektů.

Nevyzbrojených zůstalo také 13 srubů, které měly vést palbu z prudkého svahu — čekalo se u nich na dokončení úpravy kanonu L1 s možností deprese až −20°.

Dvě konfigurace

• zbraň L1 — kanon spřažený s těžkým kulometem vz. 37 ve společné lafetě (převažující varianta, 247 z 268 kusů první objednávky),
• zbraň O — samotný kanon bez spřaženého kulometu.

Obě konfigurace sloužily k ničení obrněné techniky i jako podpůrné prostředky pro boj proti živé síle. Celá sestava zůstávala skrytá uvnitř střelecké místnosti; navenek ze střílny vystupovalo pouze ústí hlavně kanonu (a kulometu u verze L1) a zaměřovací dalekohled, procházející těsnicí koulí upevněnou v rámu střílny.

Konstrukce využívala kapalinovou brzdu ve spojení se zpruhovým vratníkem. Standardní střílna pro L1 umožňovala odměr 45°; v roce 1938 se uvažovalo o verzi s odměrem 60°, ale vývoj událostí to zastavil.

Munice

Pro kanon vznikly čtyři typy munice: cvičný granát, ostrý nárazový, pancéřový průbojný a kartáčový projektil. Poslední z nich zůstal pouze ve fázi vývoje a k jednotkám se nikdy nedostal.

Provozní potíže

I v průběhu výroby probíhaly další zkoušky, během nichž se objevily technické komplikace — například při střelbě docházelo k mlžení zaměřovací optiky, která vyžadovala časté čištění. Zkoušky v CE Jordán navíc ukázaly, že při rychlopalbě z kanonu není zároveň možné střílet z kulometu v pomocné střílně „pro tlak vzduchu a výšleh plamene z děla, které znemožňují míření”.

Zrušená alternativa L2

Souběžně se vyvíjel i 3,7cm kanon jako méně výkonná alternativa — se spřaženým kulometem pod označením L2, samostatně jako O2. Konstrukčně vycházel ze stejného základu jako L1 a měl s ním shodnou střílnu i těsnicí kouli. Původně se plánovalo asi 50 kusů pro méně exponované oblasti a pro místa se svažitým terénem, kde byl požadován větší náměr hlavně. Plánovaný počet se ale postupně snížil na pouhých 12 kusů a na začátku roku 1938 padlo definitivní rozhodnutí o zrušení projektu. Podrobněji viz velkorážný kulomet ZB-60.

Po válce a v německých rukou

Wehrmacht zbraň převzal pod označením 4,7 cm Pak K 36(t) a nechal dokončit i rozpracované kusy — získal tak několik stovek exemplářů, které nasadil na Atlantickém valu, na Krétě i na východní hranici. Některé si dokonce uchovaly původní české nápisy, obvykle ale postrádaly spřažený kulomet vz. 37.

V československé poválečné reaktivaci nesla zbraň označení 47mm PvK vz. 38 a byla uložena ve skladech s tím, že se do objektů instaluje až v případě nutnosti. Od roku 1959 ji v reaktivovaných srubech na jižní Moravě a v Petržalce nahradil výkonnější 85mm PvK vz. 44/59, odvozený od tankového kanonu ZIS-S 53 z T-34.

---

Doplněno podle: Suchánek, Jiří – Fuksa, Ivan: Čs. opevnění 1935–1938: Pěchotní sruby. Extra Publishing, Brno 2025, ISBN 978-80-7525-757-4.

Z archivu ŘOP: co ukazují spisy z roku 1935

Následující oddíl vychází přímo ze spisů Ředitelství opevňovacích prací z podzimu a zimy 1935, tedy z doby, kdy zbraň ještě neexistovala jinak než jako dřevěný model a program zkoušek. V dobových dokumentech se důsledně označuje jako 4,7 cm kasematový kanon (výkon 1,65 kg/775 m/vt. u pancéřového granátu a 1,5 kg/600 m/vt. u nárazového) a jeho spřaženou zbraní je v roce 1935 ještě těžký kulomet vz. 35; sestava se nazývá smíšené dvojče.

Slabý nárazový granát: účinek 3 × 2 metry

Na poradě zástupců hlavního štábu a VTLÚ ve Škodových závodech v Plzni 17. července 1935 firma oznámila, že účinek 4,7cm nárazového granátu 1,50/600 proti pěchotě bude „asi 3 m do šířky a 2 m do hloubky”. ŘOP to nepřijalo jako hotovou věc — takový účinek jednotlivého granátu by podle něj „vyžadoval značný počet střeliva na plošnou míru, aby bylo dosaženo žádaného účinku”, a proto uložilo Škodovce vypracovat studii ve dvou variantách: nakolik lze zvýšit účinek stávajícího granátu 1,5/600 a nakolik lze zvětšit hmotnost a obsah trhaviny granátu při zachování počáteční rychlosti 600 m/s. Výpočty se měly ověřit praktickými zkouškami, „ježto jde o velmi závažnou okolnost pro použití řečené zbraně proti pěchotě”.^[A1]

Proč ne pentrit

Odpověď Škodových závodů (podání D/13.034 z 31. října 1935) byla odmítavá hned dvakrát. Za prvé firma zpochybnila samotné číslo — údaj „2 × 3 m … neodpovídá skutečnosti” a přesně se zjistí až při zkouškách, k nimž navrhla postavit v šesti sektorech zástěny z prken o síle 1” a výšce 2–3 m ve vzdálenostech 2, 4, 6, 8, 12 a 15 m od místa trhání.

Za druhé odmítla výkonnější trhavinu. Střela o hmotnosti 1,5 kg podle výkresu S 3381 – Mu 4842 obsahovala 177 g trifolu, tj. 11,8 % hmotnosti, a chovala se podle dosavadních zkoušek příznivě — rozdělení střely bylo stejnoměrné a trhavina dávala střepinám značné rychlosti. Naproti tomu:

„Laborace výkonnější trhavinou, na př. pentritem, by účinnost střely zhoršila, jelikož by střela byla rozdělena na velký počet neúčinných malých střepin. Pentritu používáme u tenkostěnných granátů pouze v případech, kde se jedná o značný účinek přímo zasaženém cíli (na př. letadle).”^[A2]

Speciální těžší nárazový granát o hmotnosti asi 2 kg s menším množstvím trhaviny by se podle Škodovky musel „po stránce konstrukční i balistické proexperimentovati od základu” — na to nebyl čas.^[A3]

Pro představu o nákladech: informativní ceny, které Škodovka sdělila v říjnu 1935, činily za jednu úplnou ránu včetně nábojnice, výbušin a obalu 195 Kč u ostrého nárazového granátu, 300 Kč u ostrého pancéřového granátu a 100–115 Kč u tupé (cvičné) střely.^[A4]

Program 60 zkoušek: Bolevec, Hlboké, Jince

Ve dnech 2.–4. prosince 1935 se ve Škodových závodech v Plzni projednával „Program zkoušek s pokusnými provedeními smíšeného dvojčete 4,7 cm kanonu 1,65/775 s těž. kulometem vz. 35”. Za ŘOP jednání vedl plk. děl. Bruno Sklenovský, dále byli přítomni pplk. pěch. Jaroslav Malec, mjr. děl. Jaroslav Krotil a mjr. žen. Ing. Karel Boháč, za VTLÚ škpt. Ing. Edmund Bestr, za zbrojní úřad v Plzni kpt. Ing. Josef Hlavsa a za Škodovku ředitelé Ing. Karel Novák a Ing. Adolf Petržilka s Ing. Ladislavem Krištůfkem.^[A5]

Výsledkem bylo 60 očíslovaných zkušebních položek na třech místech, vázaných na poměrně krátký termín — „od 1. 5. do asi 1. 8. 1936”:^[A6]

• Bolevec u Plzně — nastřelení tří hlavní a jedné záložní (č. 1001), verifikace počáteční rychlosti, funkce děla při rychlopalbě, pevnostní zkouška střeliva se zvýšeným tlakem, trhací zkoušky v jámě a v bedně;
• Hlboké (Slovensko) — rozptyl, střelba na terče, trhací zkouška v ohradě se stěnami 40 mm ve vzdálenostech 5–8 m, lepenková klec 3×3×3 m pro zjištění účinku rány, zkoušky průstřelnosti na 32mm pancíř na 1 000 m i na 50mm pancíř na 100 m, střelba na pohyblivý cíl (tank) na 800–600 m;
• Jince (vojenský objekt v Brdech) — zkoušky v podmínkách skutečné střelecké místnosti.

Právě Jince jsou z hlediska opevnění nejzajímavější. Položka 31 předepisuje rychlopalbu 100 dělových ran maximální kadencí na terč 6×4 m ve vzdálenosti 800 m, při níž kulomet vypálí 2 400 ran — a současně se provádí tormentace střílny a střelecké místnosti. Sleduje se přitom odvádění nábojnic, zahřátí hlavní a brzdicí kapaliny, chování střílny a „poznatky o větrání a přetlaku”. Položka 37 k tomu přidává 300 ran při krajním odměru vpravo a měření teploty ve střílně, větrání a přetlaku.^[A7]

Aby měřená data odpovídala realitě, obsahuje úvodní list programu výslovný pokyn: při střelbách z objektu v Jincích „nutno použíti téhož zařízení pro větrání a udržování přetlaku vzduchu, jaké bude zavedeno u skutečných objektů (srubů) stálého opevnění”.^[A8] Podrobněji o téhle stránce věci píšeme v článku Vzduch a proud: technika přežití v objektu.

Ještě před vlastním programem se navíc měl v Bolevci uskutečnit informační střelecký pokus ve zkušební střelecké místnosti, třeba i s improvizovanou střílnou, „při němž by byla zjištěna data potřebná pro větrání a udržování přetlaku” — asi 100 tupých dělových ran a 2 400 nábojů kulometných.^[A5]

Program počítal i s věcmi, které se v technických popisech obvykle nedočtete: kolik kulometných nábojů připadá na jednu ránu dělovou, jak dlouho trvá výměna zahřáté hlavně „výhradně pomůckami a nářadím předepsanými výstrojní listinou … bez veškerých montážních pomůcek Škodových závodů”, jak dlouho trvá výměna kulometu za tmy a při poruše osvětlení, a jak se celá zbraň dopraví dveřmi a chodbami objektu.^[A9]

2 544 nábojů a hledání truhlíku, který snese vlhko

Ke zkouškám bylo nutné objednat munici: 592 ostrých nárazových granátových nábojů 1,5/600, 560 poloostrých, 208 náhradních, 272 ostrých pancéřových 1,65/775, 800 náhradních a 112 tupých — celkem 2 544 nábojů. Výdaje s touto objednávkou ŘOP odhadovalo asi na 550 000 Kč, hrazených z fondu zák. č. 127/1934, s dodací lhůtou nejpozději do 30. dubna 1936.^[A10]

Náboje se měly uložit po šestnácti do 159 muničních truhlíků. Jaký truhlík zvolit, řešila zvlášť komise na poradě ve Škodovce 4. prosince 1935, které předložili tři alternativy: b/ dřevěný truhlík normální s typizovaným kováním, c/ dřevěný truhlík vyplechovaný zinkovým plechem se zaletovaným víkem a d/ plechový železný truhlík z 1,5mm plechu s gumovým těsněním.

Rozhodla úvaha o skladech opevnění, kde je „nutno počítati s vlhkem a kondensovanou vodou”. Komise zvolila alternativu c/, tedy dřevěný vyplechovaný truhlík se zaletovaným víkem — v referátu popsaný jako „vodotěsná muniční konserva”. Plechová varianta s gumovým těsněním padla kvůli praktické zkušenosti: podle referentů MNO a VTLÚ byla u truhlíků na osvětlovací pumy víka s gumovým páskem „předmětem neustálých stížností, časté kontroly a pozornosti”, protože guma se lepí a stárne. Navíc měla vyjít asi o čtvrtinu dráž než zaletovaná dřevěná.^[A11]

Výsledné rozdělení bylo úsporné: 70 truhlíků levnějšího typu a/ na náhradní a tupé náboje a 89 vyplechovaných zaletovaných truhlíků typu c/ (vnější rozměry přibližně 648 × 358 × 398 mm) na ostré a poloostré náboje. Z nich se mělo namátkou vybrat asi šest kusů a podrobit je dlouhodobým zkouškám uskladnění — ve vlhkých místnostech a sklepích, umělým periodickým poléváním vodou, případně zakopáním do země.^[A12]

Prameny k archivnímu oddílu

• [A1] VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935, 30 3/2 – 33 2/3, s. 27 — ŘOP → Akc. spol. dříve Škodovy závody, „4,7 cm nárazový granát – zvýšení účinku”.
• [A2] Tamtéž, s. 34 — Škodovy závody → VTLÚ, podání D/13.034 z 31. 10. 1935.
• [A3] Tamtéž, s. 35 — pokračování podání D/13.034.
• [A4] VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935, 30 3/2 – 33 2/3, s. 5 — Škodovy závody → VTLÚ, podání D/12.893 z 26. 10. 1935 (informativní ceny střeliva).
• [A5] VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935, 33 2/4 – 34 2/1 3, s. 34 — zápis o poradě ve Škodových závodech v Plzni 4. 12. 1935.
• [A6] Tamtéž, s. 9 a 11–19 — referát ŘOP a „Program zkoušek…”, čj. 6584/taj. hl. št. ŘOP 1935, listy 1–9.
• [A7] Tamtéž, s. 15 a 16 — program zkoušek, listy 5 a 6 (položky 31 a 37).
• [A8] Tamtéž, s. 20 — úvodní list programu, poznámka 5.
• [A9] Tamtéž, s. 13, 16 a 18 — položky 20, 40–41, 54 a 55 programu.
• [A10] Tamtéž, s. 37 a 40 — referát o objednávce munice a výnos ŘOP; kalkulace na s. 39.
• [A11] Tamtéž, s. 31–32 a 36, 40 — zápis o poradě 4. 12. 1935 k truhlíkům a referát o volbě typu.
• [A12] Tamtéž, s. 38 — vložka II k čj. 6715/taj. hl. št. ŘOP 1935.

Skeny archiválií nepublikujeme; pasáže čtené v předloze nejistě jsou v přepisech označeny hranatými závorkami.

Zdroje a literatura

• Karlický V.: Československé dělostřelecké zbraně
• Ráboň M.: Československé opevnění 1935–1938
• Archív Škoda Plzeň
• Suchánek J. – Fuksa I.: Čs. opevnění 1935–1938: Pěchotní sruby. Extra Publishing, Brno 2025
• VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935, 30 3/2 – 33 2/3 (4,7 cm kasematový kanon — účinek granátu, ceny munice, 1935)
• VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935, 33 2/4 – 34 2/1 3 (program zkoušek smíšeného dvojčete a muniční truhlíky, 1935)

Naposledy aktualizováno: 21. dubna 2026