Beton a pancíř jsou to, co z opevnění zůstalo v krajině. Ale objekt, který má osádku udržet naživu několik dní pod dělostřeleckou palbou a případně i v zamořeném vzduchu, potřebuje ještě něco jiného: vzduch, proud a možnost vidět ven. Právě tyhle tři věci řešilo Ředitelství opevňovacích prací od svého vzniku a právě o nich se v populární literatuře píše nejméně — mimo jiné proto, že skoro nic z toho se do září 1938 nestihlo sériově vyrobit.
Tenhle text vychází z jednoho kartonu archivu ŘOP: ze spisů o kolektivních protiplynových filtrech (sign. 1935/36/4/4), o ručních ventilátorech (sign. 1935/36, položky 4/1–11 a 4/2), o elektrických agregátech (sign. 1935/36/3/1) a o periskopech (spis čj. 5187/taj.hl.št.ŘOP.1935). Dohromady dávají docela přesný obraz toho, jak se v roce 1935 hledala technologie, kterou u nás nikdo neuměl.
„Přiměřeně zvětšený filtr plynové masky”
Výchozím dokumentem je zpráva Vojenského technického a leteckého ústavu čj. 549/taj. z 18. dubna 1935, nadepsaná „Stálé opevnění – řešení filtrů”. Je to patrně nejstarší teoretický návrh kolektivního filtru pro čs. opevnění a jeho autor je v úvodu odzbrojujícně upřímný: uvedené rozměry jsou „pouze theoretické, byly vypočteny podle filtrů pro plynové masky”.[1]
Základní myšlenka je jednoduchá:
„Filtr pro plynotěsné úkryty je v podstatě přiměřeně zvětšený filtr plynové masky.”[1]
Musí mít dvojí náplň. Vložku proti dráždivým a jedovatým mlhám a dýmům (především arsinům typu modrého kříže a yperitové mlze) a vrstvu aktivního zrněného impregnovaného uhlí proti parám látek žlutého, zeleného a bílého kříže. Vložka může být buď ze splstěné papíroviny lisované na mokré či suché cestě, nebo — a tady dokument poprvé odkazuje na cizí vzor — „harmonikovitě uspořádanými listy papíru podle franc. systému Fernezova”.[1]
Hlavní technický problém je odpor. Právě protiarsinová vložka klade nasávanému vzduchu největší odpor a jediný způsob, jak ho snížit, je zvětšit filtrační plochu — tedy filtr. VTLÚ si všímá, že Francouzi to řeší opačně: „Domníváme se, že Francouzi používají filtru o větším odporu, který překonávají zvýšeným výkonem ventilátoru a tím dostávají daleko menší rozměry filtru. Doporučujeme získati si v tomto směru ve Francii bližší informace.”[2]
Konkrétní návrh zněl: použít čtyři filtry připojené na jeden ventilátor, každý o průměru 60 cm, s vložkou z osmi desek po 20 mm a s vrstvou aktivního uhlí 60 mm.[2]
Tři firmy, jedna omezená soutěž
Praktické řešení pak ŘOP hledalo formou omezené soutěže tří firem: CHEMA spol. s r. o. Olomouc-Lutín, Techna spol. s r. o. (Nové Město nad Váhom / Praha) a Eckhardt a spol. Praha VIII. Nabídku podala i pražská Tovární výroba plynových masek V. Horák, jejíž filtrační agregát na 800 m³/hod. vážil kompletně 315 kg a stál při odběru jednoho kusu 27 100 Kč, při padesáti kusech 20 500 Kč za kus.[3]
Zadání se v průběhu roku 1935 ustálilo na výkonu 800 m³ zamořeného vzduchu za hodinu (tj. asi 13 500 litrů za minutu) a na ochraně proti arsinům při koncentraci 500 mg/m³. Firmy postupně dodaly variantní konstrukce:
- Chema nabízela válcový filtr podle výkresu N-40013, později rozdělený na protiarsinovou a uhelnou část; celkový odpor 200–230 mm vodního sloupce, hmotnost kolem 390 kg, cena 35 000 Kč.[4] Na dotaz, zda nejde filtr zmenšit, odpověděla, že výšku lze snížit nejvýš o 100 mm — „uvnitř filtru nelze již jíti na menší rozměry s ohledem na žádanou absolutní ochranu 500 mg/m³ arsinů, jakož i odpor”.[5]
- Techna navrhla filtr vysoký asi 1 150 mm a široký asi 750 mm, se 140 kg impregnovaného aktivního uhlí uloženého v oddělených slisovaných vrstvách a s celkovou hmotností 250–300 kg. Argumentovala, že menší už být nemůže: snížení rozměrů by šlo „pouze buď na úkor celkové výkonnosti filtru, anebo bezpečnosti”.[6]
- Eckhardt a spol. počítal s průtokem 700 m³/hod. a snažil se vejít do krychle: „uzpůsobili rozměry tak, aby tyto činily cca 80 cm ve všech směrech”.[7]
Porada 29. listopadu 1935
Soutěž vyvrcholila poradou na MNO – hl. št. ŘOP, odd. IIb dne 29. listopadu 1935 (čj. 6548/taj. hl. št. ŘOP.-1935). Sešlo se pět lidí: pplk. stav. Ing. Josef Hubálek za ŘOP-IIb, mjr. zbroj. techn. Ing. Josef Novák za VTLÚ, mjr. žen. Ing. Karel Boháč a škpt. žen. Václav Donát za ŘOP-IIa a kpt. stav. Ing. Robert Křivan za ŘOP-IIb.[8]
Předmětem sporu byly peníze. VTLÚ požadoval, aby každá firma dodala trojnásobnou náplň aktivního uhlí pro chemické zkoušky — což podle Hubálka „průměrně zdražuje jeden filtr při jeho průměrné ceně as Kč 30.000,— o 20.000 Kč”.[8] Mjr. Novák přiznal, že na chemickou zkoušku celého filtru by bylo nutné postavit nákladné zařízení, jaké se právě buduje ve Francii a jaké „v dohledné době nelze u nás pořídit”, a přiklonil se k tomu, aby se zkoušela jen kvalita náplně.[8]
Padla i zmínka o předfiltru, který Francouzi zavádějí, aby zachytil prach zatěžující protiarsinovou část, a jedna velmi lidská poznámka: na Hubálkův dotaz po indikaci bojových chemických látek Novák podotkl, „že nejlepším indikátorem je čich”, protože jednoduchý a spolehlivý indikátor zatím neexistuje.[8]
Usnesení mělo pět bodů: objednat od každé firmy jeden kompletní filtr bez trojnásobných náplní; pro chemickou zkoušku dodat jen vzorky (5 kg aktivního uhlí a 1 dm² papíru vložky, resp. jeden element vložky u Eckhardta); mechanické zkoušky na množství a odpor provést později přímo v některém postaveném objektu; otázku indikátoru odložit; a předfiltry ještě prostudovat vlastními silami.[9]
Kolik to stálo
Srovnávací tabulka nabídek, vedená ručně a připojená k protokolu o nabídkovém řízení ze 6. prosince 1935, dovoluje porovnat nabídky přímo:[10]
| Firma / alternativa | Výkon | Celkový odpor | Hmotnost | Cena filtru |
|---|---|---|---|---|
| Eckhardt, alt. A | 800 m³/h | 230 mm v. sl. | ~335 kg | 35 380 Kč |
| Techna, alt. A | 800 m³/h | 230 mm v. sl. | — | 34 120,90 Kč |
| Chema, alt. C | 800 m³/h | 165 mm v. sl. | 527 kg | 30 500 Kč |
Rozdíl mezi cenou filtru a cenou celkovou dělaly náhradní náplně a nosná konstrukce: u Techny alternativa B vycházela na 60 026 Kč[11] — tedy dvojnásobek ceny samotného filtru. Rukopisné usnesení pod tabulkou nakonec rozděluje objednávku mezi všechny tři: Eckhardtovi, Techně (alt. B) a Chemě (alt. „C” za 30 500 Kč).[10]
Chemova alternativa C byla přitom kompromis, ne vítěz na celé čáře: měla sice nejnižší odpor (165 mm v. sl.), ale za cenu kratších resistenčních dob — 47 minut na fosgen a 90 na chlorpikrin proti 69 a 130 minutám u dražších alternativ A a B.[10] To přesně odpovídá bodu 1 usnesení: kde nešlo dodržet všechny podmínky, „spokojiti se se sníženou resistenční dobou při dodržení ostatních požadovaných podmínek”.[9]
Norma, která myslela na dveře
Nejzajímavějším dokumentem celého svazku je ale „Návrh na normu filtrů pro úkryty”, který ŘOP předložila Chema 28. listopadu 1935, den před poradou.[12] Je to hotová průmyslová norma se vším všudy — a firma si k ní připsala doložku, že veškeré podklady jsou „výhradním duševním majetkem firmy Chema”.
Filtr se podle ní skládá ze tří jednotek:
- jednotka A — prachový filtr, zachycující prach a saze,
- jednotka B — dýmový filtr, zachycující dýmy a mlhy až do částic o průměru 10⁻⁷ cm (arsiny, chloracetofenon, zastírací dým, stibiny),
- jednotka C — plynový filtr s aktivním uhlím proti plynným látkám.[12]
Výkony jsou definované měřitelně. Prachový filtr vyhovuje, pokud vzduch s obsahem 1 000 mg/m³ prachu má po filtraci nejvýš 10 mg/m³ částic větších než 0,1 mm — tedy minimálně 99 % účinnost. Dýmový filtr se zkouší koncentrací 500 mg/m³ difenylchlorarsinu, získanou odpařením roztoku v chloridu uhličitém, a prošlý vzduch nesmí dýchající osoby dráždit ani při hlubokém dýchání. Plynový filtr se hodnotí resistenčními dobami — minimálně 80 minut na chlorpikrin.[13]
A pak přijde odstavec o konstrukci, který nejlépe ze všech ukazuje, že tohle psal někdo, kdo si dovede představit, jak se filtr do objektu dostane:
„Alespoň některý z hlavních rozměrů neměl by překročit u největších velikostí míru 700 mm, aby bylo lze filtr normálními plynotěsnými dveřmi do úkrytu dopraviti.”[14]
Norma dále požaduje ochranu vnitřních železných částí zinkem a zlatolakem proti korozi z náplně i ze zamořené atmosféry, štítek se šipkou směru průtoku, značkou firmy, číslem série a datem výroby, úřední razítko přejímací komise pod štítkem a na obou dnech, a přepravu v hermeticky uzavřených dřevěných bednách.[15] Součástí byl i „Návrh na normu ventilátorů pro úkryty” s deseti velikostmi odpovídajícími kombinacím filtrů.[16]
Chema: tajná smlouva za 4,49 milionu
Že Chema hrála v celé věci zvláštní roli, vysvětluje jiný dokument ve stejném svazku — opis tajné rámcové smlouvy MNO s firmou CHEMA, spol. s r. o. v Lutíně u Olomouce, čj. 1375 Taj.-V/3. odděl. 1935, podepsané v Praze 18. dubna 1935 ministrem národní obrany Bradáčem a Ing. Janem Sigmundem.[17]
Chema se jí zavázala zřídit v Lutíně na parcelách č. 233 a 234 závod na technický výzkum a konstrukci prototypů podle programu a pokynů MNO, vybavit ho a udržovat provozuschopný ještě pět let po skončení smluvního poměru — tedy do 18. dubna 1943. MNO si vyhradilo právo kontrolovat spolehlivost, kvalitu i počet personálu a schvalovat jeho výběr, a firma měla bezplatně odevzdat do výhradního vlastnictví MNO všechna patentní práva spadající do oboru smlouvy.[18]
Sedmistránkový „program úkolů” připojený ke smlouvě zahrnoval jedovaté svíčky, letecké i pěchotní zadýmovací přístroje, rozstřikovací zařízení, lahve na stlačené plyny, izolační kyslíkové dýchací přístroje — a také „vyřešení větších filtračních zařízení pro kryty” s elektromotorickým pohonem, který lze v případě výpadku proudu přeřídit na ruční nebo nožní, pro zhruba 50–100 osob.[19]
Doplňkem smlouvy z 10. července 1936 pak MNO konstatovalo, že program úkolů byl splněn, a vyplatilo Chemě na úhradu nákladů vzniklých do konce roku 1935 částku 4 487 772 Kč (z toho 2 865 343 Kč za činnost podle čl. I a/ a 1 622 429 Kč podle čl. I b/), od níž se odečetla už dříve poskytnutá záloha 1 500 000 Kč.[20] Zároveň bylo sjednáno, že hromadný odpočet výzkumných a investičních nákladů do budoucna končí a všechno se musí vejít do nabídkových cen.[21]
Velocipedové ventilátory
Filtr sám o sobě je jen odpor v potrubí. Vzduch jím musí něco protlačit — a v roce 1935 to znamenalo zařízení, které bude fungovat i bez elektřiny. ŘOP proto vypsalo užší soutěž na zkušební ventilátor s ručním a nožním pohonem a oslovilo čtyři firmy: Ing. O. Podhajský (Praha-Hostivař), Janka a spol. (Radotín), Bratří Sigmundové (Olomouc-Lutín) a Ing. R. Müller (Praha-Dejvice).[22]
Podmínkou byla síla na klice či pedálu 9 kgm (tedy asi 0,12 koňské síly) a výkon udávaný ve dvou bodech — při statickém přetlaku 20 mm a 5 mm vodního sloupce. Srovnávací tabulka referenta vypadala takto:[22]
| Firma | Výkon při 20 mm | Výkon při 5 mm | Cena |
|---|---|---|---|
| Ing. O. Podhajský | 11–12 m³/min | 24–28 m³/min | 1 650 Kč |
| Janka a spol. | 10 m³/min | 15 m³/min | 1 310 Kč |
| Bratří Sigmundové | 8,5 m³/min | 9 m³/min | 1 788 Kč |
| Ing. R. Müller | 11,4 m³/min | 25,7 m³/min | 2 250 Kč |
Návrh referenta byl typicky pragmatický: „Zakoupiti po jednom ventilátoru od všech uvedených firem, prozkoušeti a po eventuelních úpravách stanoviti typ. Tyto pak použíti k vybavení objektů na Petržalce.”[22] První kusy pevnostní vzduchotechniky tedy měly skončit v předmostí u Bratislavy.
Jak takové zařízení vypadalo, ukazuje výkres č. N 40004 „Ventilátor s ruč. a nož. poh. pro kryty” firmy Chema, datovaný 11. března 1935 a přiložený k nabídce lutínských Sigmundů: tři pohledy, z nichž na prvním je rám jízdního kola se sedlem a šlapacím převodem, na dalších stojan s klikou a skříní ventilátoru; celková délka přes 1,5 m, difuzor 100×100 mm.[23] Sigmundovo zařízení mělo vážit kolem 50 kg a stálo 1 788 Kč, plus 140 Kč za dvě volnoběžky, které ve výzvě k nabídce chyběly.[24]
Přejímky proběhly na jaře 1935 přímo v závodech, vždy za účasti npor. (později kpt.) stav. Ing. Roberta Křivana. U Müllera 1. června, u Podhajského 7. června (kde „výkony ventilátoru [jsou] větší, než byly firmou garantovány”) a u Janky 14. června — s poznámkou, že dodací lhůta byla „nepatrně překročena”, ale vojenské správě tím nevznikla škoda, takže komise navrhla od trestného upustit.[25]
Pak se ale ukázalo, jak to v praxi dopadá. Ženijní pluk 4 v Bratislavě hlásil 11. září 1935 převzetí tří zásilek „velocipedových ventilátorů” — od Müllera 197 kg, od Podhajského 130 kg, od Janky 145 kg — a připojil větu, kterou musel referent číst nerad: „Ventilátory došly v bednění bez příslušného sacího a vytlačného potrubí.”[26] Ještě 6. prosince 1935 stojí na spise rukopisná poznámka: „Aby mohlo býti provedeno vyzkoušení větráků, jest nutné, aby potrubí bylo nejdříve dodáno.”[27] Čtvrtý ventilátor od firmy Sigmund dorazil do Milovic 9. prosince 1935 a o tři dny později byl vestavěn do zkušebního objektu VTLÚ.[28]
Elektrické agregáty: motor, který smí dýchat venkovní vzduch
Souběžně řešilo ŘOP zdroj elektrického proudu. Klíčová otázka nebyla „jaký motor”, ale odkud bude nasávat vzduch. Koncept výnosu čj. 5125 taj. hl. št.-ŘOP-1935 to formuluje přesně:
„Aby bylo v objektu šetřeno filtrovaným vzduchem, výkon ventilátoru a agregátu nebyl zbytečně zvětšován a byly šetřeny filtry, hodlám navrhnouti uspořádání, při němž by motor nassával vzduch z venku.”[29]
To ale znamená, že za plynového útoku bude motor dýchat zamořený vzduch. ŘOP proto položilo VTLÚ tři otázky: jaký vliv bude mít nasávací a výfukové potrubí na chod a ztráty výkonu, zda hrozí korozivní účinky bojových plynů a jak se bude motor po útoku asanovat.[29]
Vlastní odhad ŘOP zněl, že motor pracující v zamořeném vzduchu lze udržet v chodu, dokud koncentrace bojového plynu nedosáhne asi 50 % — a protože při plynových útocích maximální koncentrace zpravidla nepřevyšuje 1 % (u plovoucího útoku se počítá s 0,5 %, dělostřeleckou palbou lze docílit nejvýše 1–2 %), zůstane množství kyslíku prakticky nezměněno a úbytek výkonu nebude velký.[29]
Odpověď VTLÚ čj. 663 taj.-III-1935 z 10. července 1935 to potvrdila. Zkoušky u 5kW agregátu s dvoudobým benzinovým motorem ukázaly, že nasávací a výfukové potrubí o délce 6 m a světlosti 60 mm nezpůsobilo poruchy a ztráty výkonu kolísaly mezi 100 a 300 W. Korozi kovů by šlo omezit volbou materiálů, rozkladu mazadel jejich častou výměnou. A hlavně:
„Lze předpokládati, že účinek boj. plynů nebude tak značný, aby motor bylo nutno rozebírati k asanaci po každém plynovém útoku, že postačí vyměniti maziva a propláchnouti motor a jeho součásti teplou pohonnou látkou. Tyto práce by nebyly na újmu pohotovosti.”[30]
Pokud by bylo potřeba motor občas rozebrat, počítalo se s jeho nejméně dvoudenním vyřazením a s tím, že objekt musí mít pro takovou práci vhodné zařízení.[30] Ztrát výkonu při polní koncentraci bojových plynů se podle VTLÚ obávat nebylo třeba.[31]
Padesát agregátů, dvě nabídky
Na konkrétní čísla si ŘOP vyžádalo informativní nabídky od dvou největších domácích výrobců. Poptávka zněla na padesát agregátů v pěti velikostech.
Akciová společnost dříve Škodovy závody předložila 12. září 1935 rozpočet č. 11.494/Pr/35, a to v obou variantách pohonu:[32]
| Položka | Počet | Výkon | Cena za kus | Celkem |
|---|---|---|---|---|
| I | 8 | 50 kW | 95 000 Kč | 760 000 Kč |
| II | 12 | 25 kW | 68 000 Kč | 816 000 Kč |
| III | 10 | 12 kW | — | — |
| IV | 10 | 8 kW | 28 400 Kč | 284 000 Kč |
| V | 10 | 6 kW | 21 200 Kč | 212 000 Kč |
Všechny Dieselovy agregáty celkem 2 422 000 Kč; táž řada v benzinovém provedení (motory 84/6 BV, 50/4 BV, 28/2 BV, 25/2 BV a čtyřválec 4 pl.) vycházela na 1 787 000 Kč.[33] Diesely stavěla Škodovka na typech 100/6 DV, 66/4 DV a rychloběžné řadě R 85/2 až R 85/6; nejmenší dvouválec R 85/2 měl výkon 8 koňských sil při 1 500 otáčkách a vážil se vším příslušenstvím 165 kg.[34]
Českomoravská-Kolben-Daněk podala rozpočet o osm dní dříve, 20. září 1935, a zvolila jinou skladbu — diesely jen u velkých výkonů, u malých benzin, „ježto tak vychází naše kalkulace pro Vás nejvýhodněji”:[35]
| Počet | Výkon | Pohon | Cena za kus | Celkem |
|---|---|---|---|---|
| 8 | 50 kW | diesel | 131 000 Kč | 1 048 000 Kč |
| 12 | 25 kW | diesel | 76 000 Kč | 912 000 Kč |
| 10 | 11,5 kW | diesel | 41 500 Kč | 415 000 Kč |
| 10 | 8 kW | benzin | 30 200 Kč | 302 000 Kč |
| 10 | 5 kW | benzin | 27 100 Kč | 271 000 Kč |
Celkem 2 948 000 Kč.[36] Škoda tedy byla u srovnatelné řady o víc než půl milionu korun levnější — a v benzinovém provedení dokonce o víc než milion. Na spisu ČKD je rukopisná poznámka „Vzato na vědomí – sloužilo při navrhování jako informace” a datum založení 11. 3. 1938.[35]
V říjnu 1935 pak Škodovka na základě jednání mjr. Boháče nabídla i variantu, která už myslí na plynotěsný provoz: agregáty „v provedení úplně zakrytém, takže chladící vzduch cirkuluje v krytu zcela odděleně od vzduchu místnosti”, a alternátory s připojeným ventilátorem pro cirkulaci filtrovaného vzduchu.[37]
Periskopy: „naše armáda v tomto směru nemá bohužel zkušeností”
Poslední kapitolou je optika. Spis čj. 5187/taj.hl.št.ŘOP.1935 „Periskopy pro stálé opevnění” z května 1935 definuje tři typy přístrojů, které opevnění potřebuje:[38]
- periskop se zvětšením asi 1,4× pro pozorování ochranného příkopu a bezprostředního okolí srubu — zasunutý do bočné zdi o tloušťce 1–1,5 m, otáčivý jen kolem své osy;
- periskop se zvětšením asi 6–8× pro pomocného dělostřeleckého pozorovatele v pozorovacím zvonu — umístěný v ose zvonu silného asi 30 cm, s vertikálním vysunutím asi 30 cm;
- periskop se zvětšením nejméně 15× pro hlavní dělostřeleckou pozorovatelnu — se stropem asi 30 cm, s vysunutím 60 cm.
Ke každému typu ŘOP připojilo i představu o pancéřové trubici: u typu 1 průměr asi 2–4 cm a délka 1,5–2 m, u typu 2 průměr 10–12 cm, u typu 3 průměr asi 22 cm, tloušťka stěny trubice 10–12 mm.[39]
Odkud ta představa pochází, říká druhé znění téhož spisu, adresované Francouzské vojenské misi. Během návštěvy důstojníků ŘOP ve Francii ve dnech 1.–11. května 1935 jim byly ukázány periskopy užívané francouzskou armádou ve srubech a tvrzích stálého opevnění, se zvětšeními asi 6×, 15× a 25×, vyrobené firmami SOM (Société d’optique et de Mécanique, Paříž) a Etablissement Huet. Nejsilnější z nich měl otočný okulár měnící zvětšení z 15× na 25×, zorné pole asi 370×350 grádů, zařízení pro měření vysokých rozprasků a pro noční střelbu a celkovou výšku 1,60 m.[40]
Žádost o technické podklady přitom ŘOP odůvodnilo větou, jakou v úředním spise nečekáte:
„Prosím zdvořile, abyste laskavě požádal své Ministerstvo války, zda je možno, aby nám dotčené firmy mohly sděliti bližší data o konstrukci periskopů, neboť naše armáda v tomto směru nemá bohužel zkušeností.”[41]
Že se s tou informací zacházelo opatrně, ukazuje rukopisná poznámka schvalovatele na spisovém obalu: „ŘOP II. skupina. Snad lépe neuvádět ‚Francie’.”[42] — o téhle poznámce jsme psali už v článku o utajení staveb opevnění.
Dokumentaci nakonec ve Francii získal škpt. děl. Kaucký (v pramenech psaný i Kautský), kterému VTLÚ vymohlo vstup do továren SOM a Huet, a do Prahy ji z pařížského vyslanectví dopravil zvláštní kurýr, štrm. Hladík.[43]
Závěrečné hlášení VTLÚ, došlé na ŘOP 4. prosince 1935, doporučilo řešení, které se ve spisech ŘOP opakuje u celé řady technologií: „bylo by snad proto nejvýhodnějším řešením opatřiti si prototypy uvedených přístrojů z Francie”, po krátkém vyzkoušení přejít k sériové výrobě — buď se zakoupenou licencí, nebo bez ní — a současně předat požadavky firmě Optikotechna, kterou VTLÚ navrhl jednak pro její vztah k brněnské Zbrojovce, jednak proto, že měla „dosud nejlépe organisovanou a vybavenou projekční, počtářskou a konstrukční kancelář ze všech firem, které by mohly přicházeti v úvahu”.[44]
I v tom nejlepším případě, varoval ústav, by od získání prototypů do zahájení sériové výroby uplynulo nejméně půl roku až rok.[44] Odhad výrobní kapacity při zapojení dvou zapracovaných podniků činil 500 kusů periskopu 1,4× ročně, 200 kusů typu 8× a 100 kusů typu 15–25×; ceny odhadl VTLÚ velmi přibližně na 2 000–5 000 Kč, 15 000–30 000 Kč a 30 000–50 000 Kč za kus.[44]
Co z toho plyne
Když se ty čtyři agendy poskládají vedle sebe, vyjde z toho obraz roku 1935 v ŘOP dost odlišný od obrázku z populárních publikací. Beton se už betonoval, ale vnitřní technika objektu byla teprve ve stadiu poptávkových řízení: filtry se objednávaly po jednom kuse od každé firmy, aby se vůbec zjistilo, co umí; ventilátory dorazily do Bratislavy bez potrubí; agregáty existovaly jen jako informativní rozpočty; a periskopy se měly teprve koupit ve Francii jako vzor.
Zároveň je v těch spisech vidět velmi solidní inženýrská práce. Norma, která pamatuje na to, že filtr musí projít plynotěsnými dveřmi. Zkušební program, který místo domněnek žádá měření. Posudek, který u motoru v zamořeném vzduchu poctivě odliší teoretickou mez 50 % od reálně očekávaných 1–2 %. A referent, který místo nákupu jedné konstrukce koupí čtyři a nechá je proti sobě běžet.
Chybělo jen to, co chybělo celému opevňovacímu programu: čas.
Prameny
Text vychází výhradně z fondu Ředitelství opevňovacích prací ve Vojenském ústředním archivu – Vojenském historickém archivu v Praze, ze spisů roku 1935 uložených pod signaturami 1935/36/3/1, 1935/36/4/2–4/4, 1935/44 a 1935/47. Skeny archiválií nepublikujeme. Pasáže čtené v předloze nejistě jsou v přepisech i zde označeny hranatými závorkami.
- VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/36/4/4, s. 9 — VTLÚ čj. 549/taj. 1935, „Stálé opevnění – řešení filtrů”, 18. 4. 1935.
- Tamtéž, s. 10 — druhý list téže zprávy, doporučení k Francii a návrh řešení ad VI.
- VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/36/4/4, s. 19, 23 a 24 — V. Horák, Praha II, nabídka cen z 22. 7. 1935 a technická data z 23. 7. 1935.
- Tamtéž, s. 42–43 — Chema, zn. Chem-154/F/Ho z 26. 6. 1935, a „Technická data kolektivního filtru”.
- VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/36/4/4, s. 1 — Chema, čj. 1.619/35/Škr/zbj. ze 17. 7. 1935.
- Tamtéž, s. 12–13 — Techna, nabídka z 26. 7. 1935, listy II a III.
- VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/36/4/4, s. 34 — Eckhardt a spol., 20. 5. 1935.
- Tamtéž, s. 23 — zápis o poradě na MNO – hl. št. ŘOP, odd. IIb ze dne 29. 11. 1935, čj. 6548/taj. hl. št. ŘOP.-1935.
- Tamtéž, s. 25 — usnesení téže porady, podepsáno 30. XI. – 2. XII. 1935, opis Praha 3. 12. 1935.
- Tamtéž, s. 32 — ručně vedená srovnávací tabulka nabídek a rukopisné usnesení o zadání, s opravou kpt. Ing. Křivana z 12. 12. 1935.
- Tamtéž, s. 28 — Techna, hrubá kalkulace kolektivního filtru TECHNA 800, alternativní návrh za Kč 60.026,—.
- Tamtéž, s. 40 a 42 — Chema, „Návrh na normu filtrů pro úkryty”, 28. 11. 1935, čl. A (jednotky A/B/C).
- Tamtéž, s. 43 — táž norma, výkon prachového, dýmového a plynového filtru.
- Tamtéž, s. 44 — táž norma, čl. f) Konstrukce (rozměr 700 mm a plynotěsné dveře).
- Tamtéž, s. 44–45 — táž norma, ochrana proti korozi, štítek, balení a přejímání.
- Tamtéž, s. 49 — Chema, „Návrh na normu ventilátorů pro úkryty”.
- VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/36/4/4, s. 13 a 25 — opis smlouvy MNO s firmou Chema, čj. 1.375 Taj.-V./3. odděl. 1935, Praha 18. 4. 1935, podpisy ministra Bradáče a Ing. J. Sigmunda.
- Tamtéž, s. 17 a 20, dále s. 15 — čl. I a/–b/, ustanovení o patentech a o kontrole personálu.
- Tamtéž, s. 28 — příloha „Program úkolů”, str. 4–5, oddíl o filtračních zařízeních pro kryty a přenosných ventilátorech.
- Tamtéž, s. 14 — 2. doplněk smlouvy dle čj. 16.000 Taj.-V/3. odděl. 1936, finanční vyrovnání 4,487.772 Kč.
- Tamtéž, s. 16 — 3. doplněk smlouvy dle téhož čísla jednacího.
- VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/36 (položka 4/2), s. 24 — srovnávací tabulka nabídek na ruční ventilátor a návrh referenta na použití v Petržalce.
- Tamtéž, s. 40–41 — Sigmund pumpy, 12. 3. 1935, a výkres Chema č. N 40004 „Ventilátor s ruč. a nož. poh. pro kryty” z 11. 3. 1935.
- Tamtéž, s. 39 a 44 — nabídka Sigmund pumpy čj. 1.244/35 z 13. 2. 1935 a potvrzení objednávky čj. 1.310/35.
- VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/36 (položka 4/3), s. 5, 6 a 7 — protokoly o převzetí ventilátorů u firem Ing. R. Müller (1. 6. 1935), Ing. O. Podhajský (7. 6. 1935) a Janka a spol. (14. 6. 1935).
- VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/44 (položka 4/9), s. 17 — Ženijní pluk 4, technická správa Bratislava, čj. 1260/dův.tech.1935 z 11. 9. 1935.
- Tamtéž, s. 19 — Ženijní pluk 4, Bratislava, 2. 12. 1935, s rukopisnou poznámkou ze 6. XII. 1935.
- VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/47 (položka 1-1), s. 16 — VTLÚ, Zkušební ženijní dvůr Milovice, čj. 335 dův./35 ze 16. XII. 1935.
- VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/36/3/1, s. 3 — koncept výnosu ŘOP čj. 5125 taj. hl. št.-ŘOP-1935 s odkazem na čj. 22.056–III VTLÚ-31.
- Tamtéž, s. 9 — posudek VTLÚ čj. 663 taj.-III-1935, Praha 10. 7. 1935, odst. 1–3.
- Tamtéž, s. 10 — druhý list posudku, odst. 4, podepsán pplk. děl. J. Trojba.
- Tamtéž, s. 31–35 — rozpočet Škodových závodů č. 11.494/Pr/35 z 12. IX. 1935, položky I–V.
- Tamtéž, s. 35 a 37 — souhrny „Všechny Dieselovy agregáty celkem Kč 2,422.000,—” a „Benzinové agregáty celkem Kč 1,787.000,—”.
- Tamtéž, s. 40–41 a 49–50 — technické popisy motorů Škoda-Diesel 100/6 DV a R 85/2.
- VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/36/3/1, s. 26 — průvodní dopis Českomoravské-Kolben-Daněk a. s. z 20. 9. 1935, ROZ/Hl. 992, s podacím razítkem z 21. IX. 1935 a poznámkou „Zal. 11. 3. 1938”.
- Tamtéž, s. 40 — rekapitulace rozpočtu ČKD (list 13).
- VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/36/3/1, s. 11 — Škodovy závody, Praha 9. 10. 1935, alternativní nabídka agregátů 8 a 15 kW v zakrytém provedení.
- VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/36 (položka 4/3), s. 21–22 — koncept a čistopis spisu čj. 5187/taj.hl.št.ŘOP.1935 „Periskopy pro stálé opevnění”.
- VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/36 (položka 4/3), s. 22 a 26 — čistopis čj. 5187 a opis výzvy VTLÚ čj. 828/taj.-ŘOP čs. vojenskému attaché v Paříži.
- Tamtéž, s. 22–23 — údaje o francouzských periskopech firem SOM a Huet.
- Tamtéž, s. 23 — druhé znění spisu čj. 5187 adresované Francouzské vojenské misi.
- Tamtéž, s. 21 — rukopisná poznámka schvalovatele na spisovém obalu čj. 5187.
- Tamtéž, s. 32 a 34 — VTLÚ čj. 1402 taj.-7.-1935 z 22. 8. 1935 a přípis vojenského attaché ČSR v Paříži o doručení dokumentace kurýrem.
- VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/36 (položka 3-6/4), s. 38 — hlášení VTLÚ k periskopům, došlé MNO 4. 12. 1935 pod čj. 6559, podepsán plk. t. z. Ing. Albrecht.
Naposledy aktualizováno: 10. srpna 2026