„Většina z nás, kteří jsme se na opevnění sešli, byla stoprocentními vlastenci. To bylo naprosto nezbytné, v případě války jsme totiž byli odkázáni jen sami na sebe. (…) Počítali jsme s tím, že jsme v případě války obětováni, o ústupu nikdo z nás nehovořil. To, že jsme přiděleni k pevnostem, jsme brali jako velikou čest.”
— poručík pěchoty Emanuel Kovář, hraničářský pluk 19
Strážní prapory: hlídat staveniště
Aby nepřítel nedobyl opevnění nenadálým útokem dřív, než je obsadí úplné osádky, bylo nutné vytvořit zvláštní útvary už v době míru. Nejprve v roce 1936 vznikaly strážní prapory a samostatné strážní roty, formované z vojáků naprosto národnostně a politicky spolehlivých. Velikost útvaru se odvíjela od počtu hlídaných stavenišť: počítalo se se stráží v síle jeden poddůstojník a tři vojíni na každé stanoviště ve třech směnách, plus 10% záloha.
Příslušník strážního praporu III četař Rudolf Halama popisoval, jak vypadala služba:
„Stejně jako na tvrzi Berghöhe, tak i na samostatných objektech se chodilo do stráže na 24 hodin. (…) Jeden strážný okamžitě nastoupil službu na dvě hodiny (a obcházel dřevěnou ohradu staveniště), druhý měl pohotovost u telefonu, protože jednotlivá stanoviště až do Králík byla propojena telefonem, pouze třetí strážný mohl odpočívat a ležet na pryčně.”
Ostražitost prověřoval i nepřítel:
- 9. dubna 1936 došlo na staveništi srubu MO-S 6 „Odra” k pokusu o krádež vzorků stavebních materiálů — vojáci reagovali střelbou.
- V dubnu 1938 střílel strážný u objektu MO-S 4 „U šedé vily” na automobil, z nějž se někdo snažil srub fotografovat. Dvoučlenná osádka vozidla byla zadržena a nalezlo se u ní větší množství snímků čs. opevnění.
Podle pokynu ŘOP navíc od aktivace strážní roty do doby, než byla vybetonována řada objektů tvořících určitou taktickou souvislost, byla jednotka pověřena obranou rozestavěných objektů nezávisle na systému zajištění hranic. Dokládá to i záznam ve stavebním deníku objektu MJ-S 29 „Svah” za 24.–30. září 1938:
„Objekt Svah, vybetonovaný, byl připraven k obraně; z materiálu získaného na staveništi byly provedeny žebříky do zvonů, podlážky do zvonů, do L1 střílen stojany pro kulomety. Do objektu navozeny byly pytle s cementem k eventuálnímu zahrazení vchodů.”
Poručík pěchoty Josef Rektor, velitel čety strážního praporu XI na Náchodsku, doplňuje:
„Pěchotní sruby, které vyrostly v okolí Sedloňova, jsme prakticky ihned po odstranění bednění alespoň provizorně obsadili osádkami. Jedinou jejich výzbroj však prozatím tvořily poněkud předpotopní vodou chlazené a silně poruchové těžké kulomety vz. 24, které jsme měli přiděleny vždy čtyři na každý objekt. Teprve později jsme se dočkali moderních, vzduchem chlazených kulometných dvojčat vz. 37 i s potřebnou lafetací. Protitankové kanony a pancéřové zvony (…) jsme však do září 1938 neobdrželi.”
Hraničářské pluky
Ze strážních praporů postupně vznikala jádra specializovaných pevnostních útvarů. Jako první byl v srpnu 1937 zformován hraničářský pluk 4.
Základní organizační jednotkou byla hraničářská rota, kterou tvořilo několik osádek samostatných pěchotních srubů — u zřízených útvarů zpravidla tři až sedm objektů.
Velikost osádky
Závisela na dispozicích srubu, výzbroji a úkolech:
| Typ objektu | Osádka |
|---|---|
| nejmohutnější oboustranné objekty | 40–50 mužů |
| nepostavený T-S 40 „U chaty” | 49 vojáků (z toho 7 dělostřeleckých pozorovatelů) |
| K-S 36 „Pod Adamem” | 37 mužů |
| nejmenší „araby” (R-S 90/II „Levý”, K-S 53b „Nad řekou”) | 12 mužů |
Zásoby proviantu pro nepřetržitý pobyt osádky v objektu byly vypočítány na 14 dnů.
Dva sledy
Osádky objektů byly v době míru rozděleny na dva sledy, z nichž každý musel být schopen nouzově obsloužit veškeré zbraně, stroje a pojítka ve srubu — tedy do příchodu druhého sledu.
Za normálních poměrů byl jeden sled v opevnění a druhý v kasárnách, kde odpočíval a zároveň prováděl výcvik, na který ve srubech nebyl čas, prostor ani pomůcky. Sledy se střídaly po týdnu nebo po 14 dnech, pokud možno u celého útvaru naráz.
Za zvláštních politických poměrů mohla být v objektech i část druhého sledu (zvýšená pohotovost), případně oba sledy — což znamenalo plnou bojovou pohotovost. Tu mohl kromě vyššího velení nařídit i velitel sboru či hraničářského pluku, v krajně naléhavých případech i velitel praporu.
Kasárna pro hraničáře
Hraničářské pluky byly zcela nové útvary, a proto pro ně bylo nutné zajistit mírová kasárna. Stávající budovy se daly využít jen někde — mimo jiné v Opavě nebo Žamberku (Orlické kasárny, postavené v roce 1933 pro hraničářský prapor 3, se v roce 1938 staly domovem velitelství hraničářského pluku 19).
Nová kasárna musela být především chráněna před pozorováním a ostřelováním z nepřátelského území. 8.–10. října 1936 provedl kapitán ženijní služby Václav Stuchlík průzkum stavebních míst vybraných ŽSV III pro kasárna pevnostních praporů v Červené Vodě, Těchoníně, Klášterci nad Orlicí a Rokytnici v Orlických horách. Posuzovala se viditelnost ze sousedního státu i z pevnostní linie, blízkost železničních nádraží a dalších pravděpodobných cílů náletu — ale i praktické věci, jako obtížná docházka dětí důstojníků z povolání do školy nebo možnosti spojení.
Do začátku března 1938 se rozběhla výstavba v Hlučíně, Hrabyni, Starém Městě pod Sněžníkem, Červené Vodě, Těchoníně, Klášterci, Rokytnici a Novém Hrádku. Do září si firmy převzaly zakázky na kasárna v Náchodě, Horním Kostelci a ubikace pro tři roty IV. praporu hraničářského pluku 17 v Maršově. Z prvních osmi komplexů se do září 1938 podařilo většinu budov dokončit.
Denní režim
Činnost příslušníků hraničářských pluků sestávala ze tří složek: výcviku, služby na opevnění a prací na zdokonalování obranného postavení.
Osádka objektu — pokud nebyla ve stráži nebo hotovosti — se musela mimo normální zaměstnání zdržovat přímo ve srubech nebo maximálně v okruhu 100 m. Zároveň platilo, že nejméně jedna třetina osádky musí být v objektu (stráž a hotovost v to počítaje).
Běžný denní režim se řídil předpisy čs. branné moci, přizpůsobenými podmínkám na opevnění:
| Čas | Program |
|---|---|
| 5.00 | budíček (v neděli a před státními svátky o hodinu později) |
| „půlhodinka” — tělesné cvičení s puškou | |
| snídaně, nástup před objektem, rozvrh denního zaměstnání | |
| dopoledne | denní zaměstnání |
| poledne | oběd |
| odpoledne | denní zaměstnání |
| po večeři | večerka |
Denní zaměstnání tvořilo hlídkování, práce na zdokonalování opevnění a úprava okolního terénu — největší důraz se ale kladl na výcvik obsluhy zbraní a strojního vybavení.
Poručík František Novák, velitel pěchotního srubu K-S 14 „U cihelny”, to popsal takto:
„Doba, kterou mužstvo trávilo ve srubech, musela být využita především k tomu, aby vojáci byli perfektně vycvičeni k naprosto dokonalé obsluze všech zbraní objektu tak, aby ji zvládli zcela automaticky i poslepu v kterékoliv denní či noční době. (…) Neustále se tak cvičilo nejen zaměřování na cíl, povely, obsluha zbraní na sucho — ostrá střelba z objektů nemohla být z pochopitelných důvodů vedena — ale i rozborka, sborka, výměna a nasazování záložních hlavní, údržba a ošetřování zbraní i lafetace. Nemálo času bylo věnováno přípravě panoramatických náčrtů, které byly součástí lafetace hlavních zbraní (…) a umožňovaly vedení palby proti nepříteli i za snížené viditelnosti.”
Na strážní činnost vzpomínal vojín Bohumil Štusák z K-S 9 „Mezi lesíky”:
„Pevnostní linii jsme pečlivě střežili, drželi pochůzky kolem objektů a podél zátaras až k průchodu. K povinnostem naší osádky patřilo i uzavírání průjezdu zátarasů na silnici vedoucí mezi srubem ‚Mezi lesíky’ a ‚Boží muka’ v tvrzi Berghöhe, kde jsme každý večer zasouvali do betonového pásu jehly proti tankům. (…) Jako stálá osádka za všeobecné mobilizace nás bylo 24 mužů a k tomu velící důstojník.”
Obrana podle předpisu
Na jaře 1938 zpracovalo ŘOP dokument Pokyny pro přípravu a řízení střelby z pěchotních zbraní těžkého opevnění. Autoři zdůraznili, že nejde o strnulý předpis:
„Naopak jest pravděpodobné, že při praktickém řešení paleb bude výhodné některá ustanovení těchto směrnic vhodně pozměniti nebo doplniti. Vždy však musí býti vedoucí myšlenkou rychlost manévru palbou, přesnost střelby a dokonalé využití možností paleb všech zbraní těžkého opevnění až do maximálního účinného dostřelu.”
Klíčovým pojmem byl manévr palbou — „postupné provedení jistého počtu soustředěných paleb na různé cíle”. Vyžadoval, aby byly zbraně hromadně v rukou jednoho velitele, který přizpůsobí jejich palbu potřebám celku. Dokument k tomu dodával: „Poněvadž hraničářské pluky mají poměrně velmi málo dělostřelectva v těžkém opevnění, tím více musí býti využito manévru palbou pěchotních zbraní, hlavně 4 cm kanonů vz. 36 a 9 cm minometů.”
Hierarchie řízení palby
Velitel srubu byl nejnižším velitelem, který měl osobně podle vlastního pozorování řídit palbu. Byla mu svěřena obrana nejbližších sousedních srubů, přilehlých intervalů a přímá obrana vlastního objektu.
Působil ve svém hlavním pásmu činnosti — do šířky zhruba ohraničeném sousedními objekty, do hloubky účinným dostřelem vlastních zbraní. Proti tankům nebo větším skupinám pěchoty ze 4cm kanonu se hlavní pásmo rozšiřovalo až na 1 200 m. Tam přiděloval jednotlivým zbraním cíle, určoval spotřebu střeliva, způsob a trvání střelby. U oboustranných srubů pověřoval vedením palby jedné strany svého zástupce.
Do vedlejšího pásma činnosti měla výzbroj působit pouze na rozkaz nadřízeného velitele a jen v nutných případech na žádost velitelů sousedních objektů.
Palbami minometů velitelé srubů nedisponovali — s výjimkou případů přerušení spojení. Ty nařizoval zejména velitel praporu, případně velitel roty.
Výše pak stáli velitel roty (sladění všech pěchotních zbraní v úseku roty), velitel praporu (řízení 4cm kanonů a 9cm minometů v úseku) a velitel hraničářského pluku (příprava a řízení boje palbou v celém úseku útvaru, se zpravodajským důstojníkem jako pomocným orgánem).
Zásadní zásada zněla: primárním úkolem osádky bylo bojovat ve prospěch sousedních objektů a intervalů mezi nimi, zatímco obrana vlastní pevnosti byla úkolem druhořadým. To se mělo změnit až při přímém ohrožení nepřítelem.
Prohřešky a alkohol
Morálka i výcvik osádek byly obecně na velmi vysoké úrovni. To ale neznamená, že nedocházelo k prohřeškům. Denní rozkaz jednoho z praporů hraničářského pluku 6 z dubna 1938:
„V poslední době bylo hlášeno několik případů nemírného požívání alkoholu a v důsledku toho vyvolaných výtržností příslušníky praporu. Poněvadž je prapor posádkou ve smíšeném území, dává tímto způsobem mužstvo praporu špatné vysvědčení a hází přímo blátem po čs. národnosti. Kromě výše uvedeného je lehce možné, že opilosti může býti použito nepřátelskými živly k prozrazení věcí, jež mají zůstati utajeny…”
Četař Ladislav Hess ze srubu R-S 61 „Na kopečku” to viděl lidsky:
„V jednom ze skladišť objektu byla uložena i záložní dávka potravin pro případ obklíčení. Protože jsme byli po celou dobu služby na objektech velmi dobře zásobovaní jídlem, nikdo neměl důvod tajně otevírat konzervy. Daleko horší to bylo s rumem, který byl ve srubu rovněž uskladněn a který kluci postupně vypili. Podařilo se nám to však utajit. (…) Na obranu kluků říkám, že nám ten erární rum pomohl na objektech přežít. Co jsme totiž nemálo postrádali, bylo zařízení ubikací, které jsme si museli provizorně vyrobit ze dřeva. I tak nebylo bydlení ve studeném a vlhkém betonovém srubu ničím příjemným.”
Září 1938
Zhoršující se mezinárodní situace se na opevnění projevila naplno. Vojáci se snažili připravit objekty k obraně, hlídkovali a nacvičovali bojové scénáře. I když sruby na většině úseků nebyly zcela hotové, bojová morálka byla bez výjimky vynikající. Alois Mejzr z K-S 46 „V zátiší”:
„Jako sousedi tvrze Adam jsme věděli, že situace pevnosti dosud není taková, jakou bychom si všichni představovali, a tak jsme se maximálně snažili, aby alespoň kolem nás neproklouzla ani myš. Na ‚Zátiší’ nám takřka nic nechybělo. Zbraně jsme měli všechny, stejně tak dostatek střeliva. Ve skladu bylo jídlo, ubikace byly vybavené postelemi, měli jsme funkční studnu i záchod. Nic nám nescházelo.”
Zásah u Bartošovic
Ve výjimečných případech došlo i k iniciativnímu nasazení osádek. Desátník Bohumil Zámečník z R-S 63 „Centrála” popsal událost z 22. září 1938, kdy henleinovci přepadli a vypálili celnici v Bartošovicích v Orlických horách:
„Následný oheň pak už bylo možné vidět i z některých pevnostních objektů našeho úseku. (…) žádal jsem ho, abychom proti útočníkům neprodleně zasáhli a pomohli tak osádce celnice i českým rodinám v Bartošovicích. Odpověď poručíka Svobody bohužel zněla v tom smyslu, že se z opevnění nesmíme vzdalovat. (…) pokusil jsem se ho přesvědčit, že kdybychom z každého objektu 7. roty i sousední 6. roty stáhli vždy jen dva muže, jsme schopni dát dohromady malou jednotku dobře vycvičených vojáků. (…) Na tuto akci vyrazilo ze srubů přibližně 20 mužů vyzbrojených puškami a vzali jsme si s sebou i jeden lehký kulomet. (…) Jakmile henleinovci viděli, že proti nim od lesa postupuje armáda, ihned utekli na německé území. Nikdo po nás nevystřelil. Prošli jsme celou vesnici až k celnici, která již byla v plamenech…”
Následujícího dne, 23. září 1938, byla vyhlášena mobilizace. Četař Hess popsal, co to znamenalo v praxi:
„Pro případ mobilizace (…) byla v objektu umístěna zvláštní skříňka, v níž byly uloženy příslušné rozkazy a pokyny. Když byla v září 1938 ve srubu vyhlášena pohotovost (…), skříňku jsem rozbil a obálku s rozkazy rozlepil. Zejména se v nich nařizovalo, že musím za každou cenu zajistit obranu objektu až do příchodu velícího důstojníka. Okamžitě jsme také museli odstranit zbytky stavebních ohrad včetně strážnic v blízkosti srubu, zejména pak ty, které se nalézaly před jeho střílnami.”
Improvizovaná výzbroj
Nedokončené sruby se vyzbrojovaly, čím se dalo. Do objektů se hned, jak to bylo technicky možné, dodávaly bedny s kulomety vz. 24, podstavci a municí — nejčastěji se osazovaly do střílen pro zbraně L1 nebo O, kam šel kulomet snadno umístit. U srubů bez takové střílny se muselo najít jiné řešení. Ve zvonových šachtách se budovaly provizorní podlážky a přístřešky a do takto vzniklých palpostů se zpravidla umísťoval kulomet vz. 26.
Nápisy na srubech
Některé osádky projevily své vlastenectví hesly namalovanými na stěnách objektů. Nejvýrazněji se to projevilo na Králicku, konkrétně mezi tvrzí Adam a obcí Petrovičky:
| Objekt | Heslo |
|---|---|
| K-S 38 „U křížku” | „Hraničáři nikdy nesklamou” |
| K-S 37 „Na rozhledně” | „Za vlast i životy dáme” |
| K-S 36 „Pod Adamem” | „Vše pro vlast”, „Cizí nechceme, svoje nedáme” |
| K-S 35 „Nad lesem” | „…Tak přísaháme!” a u vchodu „Zborov náš příklad” |
| K-S 14 „U cihelny” | „Byli jsme a budem!”, „Vytrváme!” |
Vojín Josef Motyčka z K-S 35 vzpomínal na ústup:
„Byla to tragédie. Naprostá ztráta iluzí. Odvezli jsme střelivo, proviant a zbraně. O překážky jsme se ani nepokoušeli. Nemělo to smysl. Zavládla naprostá apatie. (…) Velmi smutné bylo loučení před definitivním opuštěním objektu, zejména při pohledu na ona vlastenecká hesla namalovaná bílou barvou na stěnách. Tolik odhodlání, které nakonec vyznělo úplně naprázdno…”
Vojín Bohuslav Pohl z K-S 38 „U křížku”:
„Opustit bez boje náš ‚Křížek’ pro nás v první chvíli znamenalo něco naprosto nepředstavitelného. Četař délesloužící Novotný chodil po chodbách srubu jako bez duše. Všichni jsme byli zklamaní a zoufalí. Rozhodli jsme se, že musíme-li už jednou odejít, alespoň v objektu vůbec nic nenecháme.”
Největší tragédie se odehrála na K-S 14 „U cihelny”, kde se 3. října 1938 po rozkazu k ústupu smrtelně postřelil služební pistolí zástupce velitele objektu četař Arnošt Hrad. V dopise na rozloučenou napsal:
„Odpusťte, že se s Vámi loučím takovýmto způsobem, ale nemohu jinak. Konal jsem službu pro vlast podle svého nejlepšího svědomí. Na srub jsme napsali: ‚Vytrváme’. Já vytrvám na svém místě do poslední chvíle, až do rozkazu opusťte území. Pak teprve vás opustím s přesvědčením, že nemohu již více pro vlast vykonati.”
Konec na východě
Hraničářské pluky byly zrušeny 15. listopadu 1938 a jejich příslušníci přiděleni k jiným pěším útvarům trpícím podstavem. Kolem 1 600 hraničářů odjelo k plukům na Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde se mnozí zapojili do bojů proti polským a maďarským teroristickým jednotkám i proti pravidelné maďarské armádě.
Cesta vojína Štusáka z K-S 9 „Mezi lesíky” je typická:
„Moje cesta pokračovala do Prostějova, vlakem do Prešova a dále až do Chustu k pěšímu pluku 45, kde jsme byli určeni na hlídkování u tunelů. Dne 14. března 1939 jsem byl spolu s ostatními stažen zpět do Chustu, kde nám bylo sděleno vyhlášení Slovenského státu a následovně zánik republiky. Probili jsme se pak přes postupující maďarskou armádu až na Slovensko a přes něj pak na vlastní pěst až do Vysokého Mýta, kde jsme byli demobilizováni.”
Zdroj: Suchánek, Jiří – Fuksa, Ivan: Čs. opevnění 1935–1938: Pěchotní sruby. Extra Publishing, Brno 2025 (edice Největší války), ISBN 978-80-7525-757-4. Vzpomínky hraničářů podle sbírek Miloslava Vaňourka a Eduarda Stehlíka a podle citovaného titulu.
Naposledy aktualizováno: 8. srpna 2026