Když se na podzim 1935 chystalo první velké staveniště těžkého opevnění v prostoru Bohumín–Opava–Hlučín, položilo Ženijní skupinové velitelství II v Novém Bohumíně hlavnímu štábu tři velmi praktické otázky: jaké doklady se budou požadovat od uchazečů o práci, jaké kontrolní doklady dostanou při vstupu na staveniště a odkud přijdou tiskopisy legitimací.[1] Odpovědi na ně tvoří spisový celek, který dnes patří k nejpodrobnějším pramenům o tom, jak se stavba československého opevnění utajovala — a jak se to nedařilo.

Text vychází především z jednotek sign. 1935/41/2/1 (kontrola zaměstnanců a zpravodajská opatření), sign. 1935/41/2/2 (nábor dělnictva) a sign. 1935/44/6/1–3 až 45/2/3 (živnostenská inspekce v tajných stavbách), doplněných o personální spisy ŘOP a o strážní směrnice z předmostí Petržalka.

„Pouze státně spolehliví občané české národnosti”

Výchozí bod je věta z přípisu hlavního štábu / 2. oddělení čj. 13.175 Taj. z 9. září 1935. Vojenské zpravodajství si v ní uvědomuje, že stavby poběží v krajích, „kde převládají menšinové národnosti”, a doporučuje řešení, které je zároveň jednoduché a v praxi neprosaditelné:

„Hl. št./2. odděl. v plném vědomí své odpovědnosti doporučuje proto kompetentním činitelům zásadu, aby k opevňovacím pracím byli přibíráni pouze státně spolehliví občané české národnosti.”[2]

Odpověď stavební skupiny ŘOP je pozoruhodně střízlivá. Zaznamenala, že by to sice bylo ideální, ale narazí to na právo:

„Zaměstnávati výhradně dělníky české národnosti a k tomu i spolehlivého politického přesvědčení by bylo ideálem. Poněvadž do soutěžních podmínek je možno dáti jedině taková ustanovení, která se v ničem nepříčí platným zákonům, nebylo možno takový požadavek v soutěžních podmínkách uplatniti.”[3]

Cesta ven byla nepřímá: podmínky pro podnikatele obsahovaly ustanovení, které vojenské správě dávalo „dostatek možnosti vyloučiti z práce všechny dělníky, proti kterým by měla nějaké námitky”.[3] Národnostní požadavek se tedy do smluv nedostal jako podmínka náboru, ale jako právo veta. V terénu se ale prosazoval bez obalu: „Směrnice pro součinnost četnictva při opevňovacích pracích”, podepsané velitelem ŽSV II ing. Antonínem Samešem, už stanoví natvrdo, že „na opevňovacích stavbách ŽSV II může býti zaměstnáno jen dělnictvo politicky a národnostně zcela spolehlivé a jen československé národnosti” a že osoby s trvalým bydlištěm v cizině zaměstnat nelze vůbec.[4]

Rozsah problému ukazují čísla z náboru. ŽSV II odhadovalo, že jen v deseti okresech, kterým byla oznámena potřeba dělnictva — Fryštát, Frýdek, Hlučín, Hranice, Místek, Moravská Ostrava, Opava, Těšín, Valašské Meziříčí a Vsetín — je „aspoň 35.000–45.000” nezaměstnaných.[5] Okresní úřad v Místku odpověděl, že prověřovat spolehlivost všech 3 287 nezaměstnaných ve svém okrese znamená „veliké zatížení četnictva”, a chtěl vědět aspoň přibližný počet a kategorie dělníků, které od něj bude armáda potřebovat.[6] Pokud by se navíc stavěly všechny objekty prostoru najednou, odhadovalo se, že bude na stavbách asi 15 000 lidí.[7]

Krycí číslování kontrolních průkazů

Nejnápaditější prvek celého systému navrhlo samo ŽSV II 18. října 1935. Šlo o to, aby vojenský strážný u vjezdu na staveniště poznal z průkazu na první pohled dvě věci — kde smí dotyčný pracovat a jak je na tom se spolehlivostí — aniž by to bylo čitelné pro kohokoli dalšího:

„Aby z průkazu bylo na první pohled patrno, zda jde o osobu spolehlivou či nespolehlivou a na kterém objektu pracuje, navrhuji toto číslování průkazů: až do tisíců bylo by běžné číslování průkazů podle seznamu, další dvě vyšší číslice byly by vyhrazeny pro číslo objektu a miliony pro spolehlivost, při čemž by liché číslice znamenaly, že osoba je státně spo[lehlivá]…”[8]

Ve spisu je k tomu i konkrétní příklad, jak měla varianta s písmenem fungovat v praxi:

„Kontrolní průkaz čís. 154 / [písmeno] c – by znamenalo, že zaměstnanec je státně spolehlivý a pracuje na srubu čís. 3. Kontrolní průkaz čís. 2354 / [písmeno] E – by znamenalo, že zaměstnanec je státně nespolehlivý a pracuje na tvrzi čís. 5.”[9]

Zdůvodnění je ještě zajímavější než samotný klíč. Nadřízený orgán si od té nenápadnosti sliboval, že „písmena budou považována za Vaše evid. záznamy naprosto jiného druhu”.[9] Dělník s číslem začínajícím dvojkou tedy chodil do práce s legitimací, na které stálo, že mu stát nevěří — a neměl to jak zjistit. U lidí pracujících postupně na více objektech se písmena přidávala za sebou.

Tiskopisy kontrolních průkazů obstarávalo MNO.[10] Zaměstnanci, kteří už na stavbách pracovali a byli později vyhodnoceni jako nespolehliví nebo sporní, se měli hlásit ŘOP na zvláštním půlarchu s osobními daty a s uvedením důvodů.[11]

Placení důvěrníci

Kontrola u brány byla jen jedna vrstva. Druhou tvořila síť informátorů přímo mezi dělníky. Nábor důvěrníků byl na velitele ŽSV II výslovně delegován a řídil se směrnicemi zpracovanými v dohodě s 2. oddělením hlavního štábu. Počítalo se zhruba se dvěma důvěrníky na každé staveniště.[12]

Podmínky byly popsané do detailu:

  • Přednost měl důvěrník z místního prostředí, „ježto znalost místních poměrů a osob značně usnadní jejich sl[užbu]”; předpokládala se znalost němčiny, ale nešlo o podmínku nepřekročitelnou, pokud ji vyvážily „schopnosti pátrací”.[13]
  • Velitel měl o každém důvěrníkovi předkládat tři fotografie a jednu si nechávat pro vlastní evidenci.[14]
  • Pokyny se vydávaly odděleně, „aby důvěrníci v této funkci se neznali”.[14]
  • Protože důvěrníky z řad dělníků platil podnikatel jako běžnou mzdu, dostávali za zpravodajské úkoly zvlášť: „Těmto osobám i nadále vyplácejte částku Kč 150,– měsíčně…”[15]
  • Ministerstvo vnitra bylo požádáno o „zkušeného policejního agenta”, kterého měl velitel zaměstnat na stavbě jako výpomoc v kanceláři vojenského stavebního dozoru.[14]

Důvěrníci dostávali krycí značky — ve spisu jsou doloženy dvě, O-1052 a O-1053.[16] Fond na jejich placení se dal použít i mimo původní účel: 2. oddělení hlavního štábu nemělo námitek, aby se z něj vyplácely odměny bezpečnostním orgánům a jejich vlastním informátorům, přičemž doporučilo hradit předem „výdaje spojené s návštěvou zábavních místností (hostinců a p.), v nichž se zaměstnanci při opevňovacích pracích a podezřelá individua pohybují” — se suchou poznámkou, že „slibování odměny až po dosažení úspěchu není v takovýchto případech na místě”.[17]

Zpravodajská hierarchie ovšem měla i své hranice. Když velitel ŽSV II požádal o nahlédnutí do seznamů důvěrníků své oblasti, dostal odmítnutí s odůvodněním, že „zpravodajská praxe vylučuje, aby Vám bylo dovoleno nahlédati do seznamu důvěrníků určitých zpravodajských oblastí”, doplněným varováním, že „jsou známé případy, že důvěrníci pracovali na 2 strany”.[18] Sám dostal pokyn jména vlastních důvěrníků bezpečnostním orgánům neprozrazovat.[19]

Četnické stanice o jednoho muže navíc

Nejkonkrétnější stopu zanechalo utajování v úřední rovině. 24. října 1935 vydalo ministerstvo vnitra výnos č. 20.245, adresovaný presidiu zemského úřadu v Brně. Konstatuje, že v moravskoslezském pohraničí na čáře Bohumín–Opava se bude v nejbližší době stavět stálé opevnění, a nařizuje neprodleně provést konkrétní opatření: u policejního ředitelství v Moravské Ostravě určit až do konce prací zvláštního pověřeného orgána a zesílit o jednoho četníka stanice v obcích, v jejichž blízkosti se bude stavět.[20]

Seznam obcí je v dochované části výnosu čitelný takto — z okresu Hlučín Darkovice, Vřesina, Bohuslavice a Kozmice (jedno jméno je v předloze čteno nejistě), z okresu Opava Jilešovice, Háj, Hrabyně, Mokré Lazce, Lhota, Štítina, Nové Sedlice a Suché Lazce.[21] Posílené stanice měly podle pokynů velitele ŽSV II vysílat četníky na pochůzky po prostoru prací, provádět „namátkové osobní prohlídky podezřelých zaměstnanců”, sledovat, co dělají po skončení směny, a přezkušovat státní spolehlivost lidí z blízkého okolí.[21]

Seznam se navíc hned rozšiřoval. Presidium ministerstva vnitra se 2. prosince 1935 dotázalo, zda mají opatření platit i pro obec Antošovice v okrese Hlučín, kterou zemský úřad v Brně dodatečně mezi dotčené obce zařadil; ŘOP odpovědělo kladně.[22]

Doplňkovým opatřením byl vzdušný prostor. Referent III./1. oddělení navrhl stanovit pro lety nad prostorem opevňovacích prací minimální výšku 1500 m, s velmi věcným odůvodněním: do této výše lze letoun ještě pohodlně identifikovat a snímky pořízené z takové vzdálenosti „nemají žádné zvláštní hodnoty”.[23] Letadla, která by zákaz nerespektovala, měla být donucena k přistání, posádka protokolárně vyslechnuta, přístroje zabaveny a filmy vyvolány; o výsledku se mělo neprodleně telefonovat ŘOP.[24]

Krycí jména: Duna, Orošva, Vídeň

Na druhém konci republiky, na už hotovém bratislavském předmostí v Petržalce, existoval utajovací režim v jiné podobě. Zemské vojenské velitelství v Bratislavě schválilo 30. listopadu 1935 pěšímu pluku 39 pojmenování objektů krycími jmény — a k tomu připojilo instrukci, která prozrazuje, že šlo o systém, ne o nápad:

„S pojmenováním objektů krycími jmény souhlasím. Volte sestavu jmen dle abecedy – jeden rok z levého křídla doprava a obráceně – k lehčí orientaci. Při písemném styku s vyššími velitelstvími používejte však názvů původních.”[25]

Krycí jména se tedy měla každý rok přeskládat a v korespondenci s nadřízenými se nepoužívala vůbec. Konkrétní sada z podzimu 1935 je zapsaná v organisačních a výcvikových směrnicích pluku pro IV. prapor: 14. rota střežila objekty Duna, Orošva, Janík a Tri hranice, 15. rota objekty Kitsee, Cvičiště, Vrba a Vídeň.[26]

Utajení tu bylo řešeno i uvnitř vlastní jednotky. S přímou obranou každého objektu smělo být obeznámeno „jen tolik vojínů u praporu, kolik činí plná osádka toho kterého objektu plus 100% záloha”; roty vedly záznamy, v nichž každý muž podpisem potvrdil, že byl o tajnosti strážních předpisů poučen.[27] Strážní pravidla podepsaná plk. gšt. Liborem Vítězem samotná končí ustanovením, že jejich prozrazení komukoli — „vždy – tedy i po odchodu do zálohy” — je trestné podle zákona na ochranu republiky.[28] Uvnitř každého objektu ležela zapečetěná obálka se zvláštní instrukcí, kterou směl velitel stráže otevřít teprve po odražení útoku nebo v přestávce boje.[28]

Také tvrze na severovýchodě měly ve spisech ŘOP jména, která by dnešního čtenáře zaskočila. Rozpis ženijních důstojníků pro úsek Staré Město–Mückenberk z října 1935 vede vedle Haničky a Adama tvrze pod německými názvy Baudenkoppe, Berghöhe a Schwarze Jagd.[29] Nešlo přitom o utajovací krycí jména, ale o pracovní označení podle místních — tedy německých — pomístních názvů kopců, na kterých tvrze měly stát; teprve později se prosadily české ekvivalenty.

„Snad lépe neuvádět ‚Francie’”

Utajovací režim zasahoval i do textů, které nikdy neopustily budovu ministerstva. Na spisovém obalu čj. 5187/taj.hl.št.ŘOP.1935 nadepsaném „Periskopy pro stálé opevnění” je rukopisná poznámka schvalovatele adresovaná II. skupině ŘOP:

„Snad lépe neuvádět ‚Francie’. Škrtnouti v páté řádce shora ‚Periskop je ve zdi upevněn.’”[30]

Spis přitom jen popisoval tři druhy periskopů, které bude potřeba vyvinout pro pozorovací zvony a stěny srubů, a v konceptu byla informativní zmínka o tom, co existuje v cizině.[31] Škrtly se dvě věci: odkud se čerpá inspirace, a jak přesně je periskop v objektu uchycen. Adresátem byl přitom Vojenský technický a letecký ústav — vlastní ústav vlastní armády.

Absurdity: šest zaměstnanců a jeden inspektor

Utajení ale mělo i cenu, kterou platil sám ŘOP. Dvě epizody to ukazují lépe než jakýkoli komentář.

První je spor s ministerstvem financí. ŘOP předložilo na podzim 1935 návrh na přijetí šesti civilních smluvních zaměstnanců vyšších služeb a odůvodnilo naléhavost odkazem na svůj vlastní důvěrný spis. Ministerstvo financí sdělením čj. 96.617/35-VII/19 z 20. září 1935 odpovědělo, že dříve než zaujme stanovisko, žádá o sdělení důvodů, protože „povšechný poukaz na interní, ministerstvu financí neznámý spis čj. 5060 dův. hl. št. ŘOP-1935 nemůže mu stačiti k posouzení naléhavosti a nezbytnosti případu”.[32] Systém, který zakazoval říci, proč jsou lidé potřeba, tím zablokoval jejich přijetí. Toho, že se ta samá věta vyskytuje v úřadu plánujícím výdaje v miliardách, si patrně nikdo nevšiml.

Druhá je otázka živnostenské inspekce. Podle zákona měl mít živnostenský inspektor přístup na každé pracoviště — a v jednom obvodu se vojenský dozorčí orgán zachoval tak, že po něm požadoval zvláštní povolení ke vstupu. Generální sekretariát MNO to v přípisu ministerstvu sociální péče čj. 7179 dův.-gen. sekr. 1935 z 12. září 1935 vysvětluje s tím, že vojenská správa „je daleka stavěti se proti výkonu kontroly živnostenských inspektorů”, ale že u opevňovacích staveb — „tedy u staveb v nejvyšší míře závažných a tajných” — by se týž problém projevil znovu.[33]

Navržené řešení bylo elegantní a zároveň příznačné: pověřit celou agendu jediným zvláště kvalifikovaným živnostenským inspektorem, který by měl přímý styk s odbornými odděleními MNO a prohlížel by jen ty závody, které vojenská správa označí za tajné. Jeho působnost se měla vztahovat i „na stavby fortifikační”. A při každé návštěvě mu měl vojenský dozor předložit k podpisu revers upozorňující na tajnost stavby a provozu.[34]

Formálně tedy stavby opevnění pod dozorem zůstávaly. Fakticky měl na tisíce staveniště chodit jeden jediný člověk, o kterém armáda věděla vše, a pokaždé podepsat, že mlčí. Doplňme, že o rok později tuto konstrukci obešel zákon o obraně státu č. 131/1936 Sb., který na opevňovací stavby přestal vztahovat stavební a živnostenské předpisy vůbec.

Mlčenlivost jako součást pracovní smlouvy

U vlastních zaměstnanců ŘOP se utajení řešilo nejjednodušší cestou — smlouvou. Formulářové pracovní smlouvy civilních smluvních zaměstnanců obsahovaly článek, podle kterého je porušení závazku mlčenlivosti „důvodem k okamžitému propuštění zaměstnance ze služeb hlavního štábu – ŘOP bez újmy trestního stíhání provinilce” podle § 5 a § 6 odst. 2–4 zákona č. 50/1923 Sb. na ochranu republiky a podle zákona proti porušování úředního tajemství.[35]

U dělníků na stavbách naopak ŘOP takový písemný slib rozmluvilo. Argument stavební skupiny byl praktický až cynický:

„Požadování písemného slibu o zachování tajnosti ode všech zaměstnanců /hlavně od dělníků/ by nemělo významu se zřetelem k tomu, co o nich bylo dříve řečeno. […] Zaměstnanec, který by měl v úmyslu některá data o stavbě prozraditi, může tak učiniti i později.”[36]

Místo podpisu se proto sázelo na jiné nástroje: etapovitost prací, aby dělník neviděl objekt vzniknout celý; zákaz fotografování, nákresů a hovorů o práci na veřejnosti pod hrozbou stíhání podle zákona na ochranu republiky; a osobní prohlídky, které ovšem musel provádět četník nebo policista, „aby mohl podle výsledku provésti ihned zatčení”.[37] Dodavatel měl podle zvláštních podmínek utajovat i směrem ke svým vlastním dodavatelům — nesměl uvést „ani účel, pro který se děje, ani poloha, rozsah, úprava, rozměry a počet prováděné práce”.[38]

Co z toho plyne

Systém popsaný v těchto spisech je působivě propracovaný: číslo na legitimaci, které mlčky říká, komu se nevěří; dva placení donašeči na staveniště; jeden četník navíc v každé dotčené obci; letecké pásmo do 1500 metrů; krycí jména přeskládávaná po abecedě jednou za rok; jeden prověřený inspektor s reversem.

A přesto stojí za to připomenout, že to celé mělo utajit stavbu, kterou v pohraničí bylo vidět z každého kopce, kterou stavěly desítky tisíc lidí najatých přes okresní úřady práce a jejíž hlavní protivník měl v okolí početnou a stále méně loajální menšinu. Kolik z opevnění se skutečně podařilo udržet v tajnosti, je otázka, na kterou tyto spisy odpovědět nemohou — jsou z doby, kdy se první objekty teprve betonovaly. Ukazují ale velmi přesně, s jakou vážností a s jakou mírou improvizace se ten úkol v roce 1935 řešil.

Prameny

Archivní

  1. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/41/2/1, s. 14 — ŽSV II Nový Bohumín, 7. 8. 1935, „Kontrola zaměstnanců při stavbě srubů”.
  2. Tamtéž, s. 1–2 — MNO čj. 13.175/Taj.-hl.št./2. odděl. 35 z 9. 9. 1935 a vložka o národnostním hledisku náboru.
  3. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/41/1/2, s. 50 — vyjádření skupiny III-B k čj. 5792 Taj.ŘOP.hl.št.1935 (národnostní podmínka a soutěžní podmínky).
  4. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/41/2/1, s. 40–41 a 43 — „Směrnice pro součinnost četnictva při opevňovacích pracích”, příloha č. 1 k čj. 211/Taj.1935, podepsán velitel ŽSV II žen. ing. Ant. Sameš.
  5. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/41/2/2, s. 34 — hlášení ŽSV II k čj. 6422 a 6432/dův.hl.št.ŘOP 1935 (odhad 35 000–45 000 nezaměstnaných v deseti okresech).
  6. Tamtéž, s. 14–16 — přípis okresního úřadu v Místku z 5. 11. 1935 a jeho vyřízení.
  7. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/41/2/1, s. 1 — odhad asi 15 000 zaměstnanců při současné stavbě všech objektů prostoru.
  8. Tamtéž, s. 17 — ŽSV II čj. 15/pej/1935 z 18. 10. 1935, návrh číslování kontrolních průkazů.
  9. Tamtéž, s. 21 — příklad krycího označení kontrolních průkazů (č. 154/c a č. 2354/E).
  10. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/41/1/2, s. 43 — 3. vložka k čj. 5792 („Tiskopisy kontrolních průkazů obstará MNO”).
  11. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/41/2/2, s. 31 — ŘOP → ŽSV II, čj. 6580 Taj.hl.št.ŘOP.1935, evidence nespolehlivých zaměstnanců.
  12. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/41/2/1, s. 29–30 — spis čj. 5503-Taj.hl.št.ŘOP.1935 „Důvěrníci mezi zaměstnanci – směrnice”.
  13. Tamtéž, s. 31 — vložka k čj. 5503 (jazykové a místní předpoklady důvěrníků).
  14. Tamtéž, s. 32 — vložka č. 2 k čj. 5503 (fotografie důvěrníků, oddělené instruování, policejní agent).
  15. Tamtéž, s. 33 — odměna důvěrníků 150 Kč měsíčně.
  16. Tamtéž, s. 47 — ŽSV II čj. 258/vpj/1935 z 12. 12. 1935, krycí značky O-1052 a O-1053.
  17. Tamtéž, s. 50 — stanovisko 2. oddělení hlavního štábu k odměnám a výdajům.
  18. Tamtéž, s. 44 — vložka k čj. 6515, odmítnutí přístupu ŽSV II k seznamům důvěrníků.
  19. Tamtéž, s. 45 — pokyn neprozrazovat jména důvěrníků bezpečnostním orgánům.
  20. Tamtéž, s. 23–24 — opis výnosu ministerstva vnitra č. 20.245 z 24. 10. 1935, postoupený ŽSV II.
  21. Tamtéž, s. 25 — pokračování výnosu se seznamem obcí a úkoly zesílených četnických stanic.
  22. Tamtéž, s. 35–36 — přípis ŘOP ministerstvu vnitra a dotaz presidia ministerstva vnitra z 2. 12. 1935 k obci Antošovice.
  23. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/41/1/2, s. 48 — vyjádření ref. org. III./1. oddělení k leteckému zákazovému pásmu.
  24. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/41/2/1, s. 13 — opatření proti přeletům letadel.
  25. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935, 33 2/4 – 34 2/1 3, s. 42 — ZVV Bratislava čj. 3.100 taj. 3. oper. 1935 z 30. 11. 1935.
  26. Tamtéž, s. 45 — pěší pluk 39, čj. 1588/Taj. 35, organisační a výcvikové směrnice pro IV. prapor.
  27. Tamtéž, s. 46 — pokračování směrnic (péče o utajení obranného zařízení).
  28. Tamtéž, s. 48 — „Strážní pravidla” pěšího pluku 39 z 30. 10. 1935, podepsán zatímní velitel pluku plk. gšt. Libor Vítěz.
  29. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/38/3/1-6, s. 7 a 11 — rozpis ženijních důstojníků pro úsek Staré Město–Mückenberk (Hanička, Adam–Baudenkoppe, Berghöhe, Schwarze Jagd, Kronfelsov).
  30. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/36 (položka 4/3), s. 21 — spisový obal čj. 5187/taj.hl.št.ŘOP.1935 s rukopisnou poznámkou schvalovatele.
  31. Tamtéž, s. 21–22 — koncept a čistopis spisu „Periskopy pro stálé opevnění”.
  32. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/46, s. 38 — přípis MNO VI/2. oddělení z 3. 10. 1935 se sdělením ministerstva financí čj. 96.617/35-VII/19 z 20. 9. 1935.
  33. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/44/6/1–3 až 45/2/3, s. 48–54 — MNO, generální sekretariát, čj. 7179 dův.-gen. sekr. 1935 z 12. 9. 1935 ministerstvu sociální péče.
  34. Tamtéž, s. 54 — závěr téhož spisu: návrh jediného zvláštního živnostenského inspektora a reversu o tajnosti stavby.
  35. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/46, s. 26 — čl. V.–VII. pracovní smlouvy civilního smluvního zaměstnance ŘOP.
  36. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/41/2/1, s. 1 (rub) — vyjádření ŘOP k čj. 13.175, podepsáno pplk. ing. Hubálek, 12. 9. 1935.
  37. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/41/1/2, s. 46 — 6. vložka k čj. 5792 (etapovitost prací, zákaz fotografování), a sign. 1935/41/2/1, s. 1 (osobní prohlídky).
  38. VÚA–VHA Praha, f. ŘOP, sign. 1935/41/2/1, s. 11 — „Doplněk všeobecných podmínek pro práce opevňovací”, závazek mlčenlivosti uchazeče.

Poznámka k pramenům

Skeny archiválií nepublikujeme. Části textů, které jsou v předloze čteny nejistě, jsou v přepisech i zde označeny hranatými závorkami nebo výslovně komentovány — týká se to zejména jednoho z názvů obcí ve výnosu ministerstva vnitra č. 20.245. Odkaz na zákon o obraně státu č. 131/1936 Sb. vychází z našeho staršího článku opřeného o sněmovní tisky, nikoli z tohoto archivního celku.

Naposledy aktualizováno: 10. srpna 2026