Dělostřelecká tvrz je působivá betonem a pancířem. Málokdo ale přemýšlí o tom, jak se do ní vlastně dostane několik set tun munice — a jak se z hlavního skladu dopraví k dělu, které stojí půl kilometru daleko a o dvacet metrů výš.
Genezi celého systému shrnuje Referát pro výzbrojní komisi o dopravních zařízeních v objektech stálého opevnění, který v srpnu 1938 zpracoval major ženijní služby Miloslav Kašpar.
Proč zrovna 600 mm a proč zabetonované koleje
Prvotní podklad tvořil zápis z porad z konce ledna 1936. Úzkorozchodná dráha se zabetonovanými kolejnicemi a ručním pohonem byla zvolena z několika důvodů:
- doprava po kolejích vyžadovala menší tažné síly než vozíky přímo na betonové podlaze
- opotřebení zabetonovaných kolejnic mělo být minimální a nevyžadovaly zvláštní údržbu
- vozíky tlačené vojáky byly sice pomalejší, ale při malém provozním nákladu zaručovaly vysokou provozní jistotu
Rozchod 600 mm vyplynul z několika omezení najednou: z požadovaných minimálních poloměrů zakřivení v překladištích a odbočkách galerií, z nejmenších nutných délek výhybek a spojek, z minimální velikosti průjezdného profilu — a v neposlední řadě z rozměrů muničních truhlíků dělostřelecké munice, které určily velikost ložné plochy vozíku.
Motorická doprava se zvažovala až později: 18. března 1938 vznikl návrh na její zavedení ve tvrzi Šibenice, která měla mít značně rozlehlé podzemí.
Železniční svršek
Návrh z dubna 1936 popisoval provedení dost detailně:
„Železniční spodek tvoří betonová podlaha podzemní galerie. Železniční svršek je tu uložen do betonového lože o maximálně 50cm a minimálně 10cm tloušťce a je zevně až k horní hraně kolejnice, uvnitř až na žlábky podél vnitřních hran kolejnic, do úrovně horní hrany kolejnic zabetonován.”
| Prvek | Parametry |
|---|---|
| Kolejová pole přímá | rozchod 600 mm, železné pražce, délka 6 m |
| Kolejnice | výška 55 mm, hmotnost 7 kg/bm — profil zvolen o 5 mm vyšší s výhledem na budoucí zvýšení provozu |
| Výhybky | jednostranné pravé/levé, dva pohyblivé jazyky, ručně nebo nohou přesuvné, stavební délka 4 000 mm, úhel křížení 20°, poloměr zakřivení 7 500 mm |
| Žlábek v betonu | 4 cm široký, 3 cm hluboký |
Zakázku na kolejový materiál získala v soutěži (Ferrovia Radotín, F. J. Werner Štěrboholy, Neptun J. Jakoubek) firma F. J. Werner. V polovině roku 1936 dostal železniční pluk v Pardubicích pokyn zřídit zvláštní plochy pro vyzkoušení prototypů — včetně vykládací rampy 10,5 × 1,2 m a zátěže v bednách 97 × 48 × 17,5 cm.
Zajímavý detail: výhybka se neměla betonovat, aby zůstala použitelná pro budoucí využití.
Plošinový vozík: tlačili ho dva muži
Hlavní dopravní prostředek. Protože stoupání v podzemních chodbách s úzkorozchodnou drahou činilo maximálně 1 %, mohl náklad činit nejvýše 1 500 kg.
Vývoj nebyl přímočarý. Vzorkový vozík vyrobila firma Neptun; armáda jej předběžně přejala 27. listopadu 1936 v Pardubicích. Zkoušky odhalily nedostatky, které se dodatečně odstranily v dílnách železničního pluku na náklady firmy. Další testy v květnu 1937, pak úpravy, pak zkoušky s kolejovým materiálem u firmy Werner — a tam se při měření tažných sil zjistilo, že jsou neúměrně velké.
Úpravy, které z toho vzešly:
- rozvor kol zvětšen na 700 mm kvůli stabilitě v podélné ose
- zjednodušení brzd — původně dvě brzdy (vřetenová a ruční páková), obě působící na všechna čtyři kola. Protože se doprava po svahu 25 % nakonec vyřešila svážnicí s klínovými podstavnými vozíky, stačilo, aby každá brzda působila jen na jedno soukolí. Snížila se tím i váha vozíku
ŘOP pak vypracovalo novou konstrukci a vypsalo soutěž na dodávku pro pět tvrzí. Vzorkový kus firmy Werner byl zkoušen 19. července 1938 — dva měsíce před mobilizací.
| Rozměr plošinového vozíku | Hodnota |
|---|---|
| Ložná plocha | 1 640 × 980 mm |
| Výška plošiny nad hlavou kolejnic | 340 mm |
| Výška vozíku se skříní | 990 mm |
| Maximální náklad | 1 500 kg |
Zdvihací vozík a nakládací plošina
Ve skladištích a v dělostřeleckých srubech se pracovalo jinak. Zdvihací vozík vz. 37 sloužil k přepravě muničních truhlíků z vozíků úzkorozchodné dráhy do skladiště, uvnitř skladiště a ze skladiště výtahem k dělům — a k dopravě prázdných nábojnic zpět.
Princip byl jednoduchý a elegantní: materiál se naložil na nakládací plošinu, zdvihací vozík pod ni zajel, zvedl ji a odvezl i s plošinou. Munice se tak vozila naložená v truhlících bez překládání a vybalování až k dělu.
| Nakládací plošina vz. 37 | Hodnota |
|---|---|
| Ložná plocha | 500 × 980 mm |
| Nosnost | 600 kg |
| Konstrukce | obdélníkový rám ze svařených úhelníků, dřevěné fošny, čtyři nohy z plochého železa |
| Nástavec | drátěná síť v rámu z tyčového železa pro přepravu prázdných dělostřeleckých nábojnic; horní polovina jedné boční stěny odnímatelná pro snazší nakládání |
I zde byl vývoj klopýtavý. První zdvihací vozíky dodala firma Neptun (využila konstrukci vozíků „Samson”); zkoušky u železničního pluku v listopadu 1936 odhalily nedostatky. Po úpravách vozíky v květnu 1937 vyhověly konstrukčně, ale při provozním testování se ukázala malá stabilita při zajíždění do výtahu — vozík se choval nespolehlivě při přejíždění mezery mezi podlahou klece a nástupištěm. Řešením bylo zvětšení průměru zadních kol a zvětšení rozchodu předních kol. Nakonec byl z důvodu jednotnosti pro dopravu ve skladištích vybrán zdvihací vozík firmy Werner.
Visutá dráha: prohrála s vozíkem
ŘOP zvažovalo i visuté dráhy s vozíky se zvedací plošinou v muničních skladech a dělostřeleckých srubech. Srovnávací zkoušky ale dopadly jednoznačně:
| Prostor | Výsledek |
|---|---|
| Muniční skladiště M1 | oba prostředky stejný výkon ve stejném čase |
| Muniční skladiště M2 a dělostřelecký srub | plošinové vozíky dopraví při stejném počtu mužstva asi o 25 % více munice |
Navíc byla manipulace a obsluha u plošinových vozíků lehčí. Padlo tedy rozhodnutí použít visutou dráhu pouze k dopravě a výměně hlavní děl.
Její konstrukce se zkoušela v roce 1937 ve zkušebním dělostřeleckém objektu na vojenské střelnici v Hlbokém, kde ji Škodovy závody postavily v rámci objednávky zbraně Y (pevnostní houfnice vz. 38). Zkoušky ukázaly, že manipulace s výhybkou je velmi složitá a západka k jejímu zajištění se dá jen těžko uvolnit. Až nová konstrukce výhybky, otestovaná 26. července 1938, se plně osvědčila.
Tři úseky dopravy
Organizaci shrnoval dobový dokument takto: doprava v podzemí je rozdělena na tři úseky, jejichž rozhraní tvoří muniční sklady M1 a M2.
| Úsek | Trasa | Trať | Prostředek | Výkonnost |
|---|---|---|---|---|
| I | překladiště ve vchodovém objektu → M1 | dvoukolejná | plošinové vozíky | 10–20 t/hod |
| II | M1 → M2 dělostřeleckých objektů a překladiště pro pěchotní objekty | jednokolejná, nejdůležitější větve s automatickým návěstním zařízením | plošinové vozíky | 5–10 t/hod |
| III | M2 → výtahy do dělostřeleckých objektů | — | zdvihací vozíky s nakládacími plošinami | — |
Do pěchotních objektů se používaly muniční vozíky (ruční, s gumovými koly — pěchotní galerie neměly koleje).
Kolik vozíků a jaký byl cíl
Pro trať asi 0,5 km dlouhou ve tvrzi se dvěma pěchotními a dvěma dělostřeleckými objekty se počítalo s:
- 10 plošinovými vozíky úzkorozchodné dráhy
- 40 zdvihacími vozíky
- 60 pomocnými plošinami
- 2 municními vozíky
A klíčové zadání, které celý systém definovalo:
Dopravit do tvrze za jednu noc — průměrně asi za šest hodin — dvoudenní dotaci střeliva.
Právě z tohoto požadavku vycházela i délka překladiště ve vchodovém objektu (11 m při dotaci do 100 t, 16 m nad 100 t) a nakonec i velikost celé tvrze. Logistika tady nebyla dodatek k projektu — byla jedním z jeho určujících parametrů.
Jak se to mělo jmenovat
Major Kašpar ve svém referátu navrhl i oficiální názvy pro zavedení do výzbroje ŘOP:
- pevnostní dráha 600 mm vzor 37
- plošinový skříňový vozík pevnostní dráhy vzor 37
- zdvihací vozík vzor 37
- nakládací plošina vzor 37 s nástavcem
- visutá dráha k dělu vzor 37
Návěstní a zabezpečovací zařízení se do léta 1938 nepodařilo v praxi vyzkoušet. Testy měly proběhnout v září téhož roku.
Co z toho zbylo
Zabetonované koleje a výhybky jsou dodnes vidět v podlaze hlavní galerie na Boudě i na Hůrce. Na Boudě je jedna z výhybek dobře patrná v místě, kde galerie odbočuje k otočné a výsuvné dělové věži K-S 22.
Kuriozitou je lokomotiva ALD-2 v překladišti u muničního skladu M1 na Hůrce. Výrobek ČKD Praha z roku 1959 sloužil v podzemí během poválečného využití tvrze jako muničního skladu — v předválečném období se přitom počítalo s tím, že vozíky budou tlačit vždy dva muži dopravního oddílu.
Zdroj: Suchánek, Jiří: Čs. opevnění 1935–1938 — Dělostřelecké tvrze. Extra Publishing, Brno 2024. Text zpracován vlastními slovy; fotografie z knihy nepřebíráme.
Naposledy aktualizováno: 8. srpna 2026