„Podzemí tvrze tvoří systém galerií různých profilů spojujících mezi sebou jednotlivé sruby s vchodem. Pozůstává z hlavní galerie, která je komunikační tepnou tvrze, a z odbočných galerií, na které jsou připojeny pracovní, skladištní a ubytovací místnosti.”
— Všeobecné zásady a složky stálého opevnění, ŘOP 1939
Podzemí se u každé tvrze více či méně lišilo, budovalo se ale podle stejných zásad. Rozhodovaly dva protichůdné požadavky: ochrana a cena.
Šestnáct metrů skály
Základní podmínkou byla mocnost nadloží. Ochranu před dělostřeleckou palbou a leteckým bombardováním měla zajistit vrstva:
- nejméně 16 m rostlé soudržné skály, nebo
- nejméně 20 m neporušené kompaktní zeminy
Proti tomu stál tlak na co nejkratší podzemí, protože jeho výstavba byla finančně i časově náročná. Dobové předpisy k tomu ale dodávaly zajímavou výhradu:
„Zdá se samozřejmé, že nejvýhodnější je řešení, kde součet délek galerií je nejmenší. Nelze ale přehlížeti okolnost, že galerie většího profilu jsou nepoměrně dražší.”
Jinými slovy: někdy vycházelo lépe podzemí celkově delší, ale s menším podílem velkoprofilových galerií.
Hlavní galerie a její vlastní obrana
Hlavní galerie byla 2,5 m široká a tvořila komunikační tepnu tvrze. Hned na jejím začátku bylo pamatováno na scénář, který nikdo nechtěl vyslovit nahlas: co když nepřítel dobude vchodový objekt?
Odpověď byla trojí:
- Stěna se střílnou a pancéřovými dveřmi přehrazující chodbu (v tomto místě se dvoukolejná úzkorozchodná trať sbíhala v jednokolejnou)
- Dvě komory stálého minového zařízení — po jedné na každé straně galerie
- Odpálení ekrazitových náloží v těchto komorách by způsobilo řízený zával a oddělilo vchodový objekt od zbytku tvrze
U některých tvrzí se na začátku hlavní galerie nachází i vstup do odvodňovací štoly. Kanalizace ukrytá pod podlahou byla zpravidla vyspádována směrem ke vchodovému objektu — což zaručovalo, že podzemí nebude možné zatopit. Vyústění odvodňovací štoly muselo být důsledně zajištěno proti vniknutí nepřítele.
Co bylo v podzemí, sál po sále
Filtrovna
V prvním sále. Sem přicházel ventilačním potrubím vzduch nasávaný ve vchodovém objektu a v případě chemického útoku procházel přes sady filtrů s protidýmovými a protiplynovými články. Pokud běžely dieselagregáty v nedaleké elektrárně, dalo se teplem z jejich chladicího zařízení temperovat vzduch pro kasárna, ošetřovnu a kanceláře. K témuž mohly sloužit i kotle na tuhá paliva se zplodinami vyvedenými na vchodový nebo některý z pěchotních srubů.
Ventilace měla tři režimy, které dobový předpis popisoval takto:
| Režim | Kdy | Jak |
|---|---|---|
| Normální provoz | bojová činnost bez chemického ohrožení | hlavní zásobovací ventilátory čerpají vzduch u vchodu a ženou ho přímo do galerií; objekty si z galerií odebírají potřebné množství vlastními ventilátory |
| Plynový provoz | zaplynování tvrze | všechny přístupy těsně uzavřeny; vzduch se saje zvláštními ventilátory přes baterie chemických filtrů. Povrchové objekty mají vlastní filtrové baterie a jsou na podzemí nezávislé |
| Mírový provoz | v míru | pouze kasárna nasávají vzduch cirkulačními ventilátory z galerie, kam se dostává přirozeně otevřenými dveřmi vchodu; hlavní ventilátory nejsou v chodu |
Díky tomuto systému měl být v celé tvrzi udržován přetlak, takže by dovnitř nemohly proniknout bojové otravné látky.
Realita v září 1938: na Boudě nebyla filtrovna vůbec vybavena, i když v některých částech podzemí už byly instalovány rozvody vzduchotechniky.
Strojovna a elektrárna
V těsné blízkosti filtrovny, kolmo k hlavní galerii, dva vzájemně propojené sály (na Stachelbergu vzhledem k jeho velikosti tři):
- tři až šest dieselelektrických agregátů pro výrobu střídavého proudu o napětí 380 V — počet podle velikosti tvrze, její výzbroje a spotřeby
- elektrokompresor k plnění tlakových lahví pro startování hlavních motorů
- pomocný agregát s dynamem a kompresorem
- elektrické rozváděče, nádrže denní spotřeby pohonných hmot, strojní dílna
- jeden ze sálů sloužil jako skladiště nafty, oleje a chladicí vody
Zplodiny z agregátů odcházely potrubím ústícím ve stropě vchodového srubu.
Podstatný detail: podzemní elektrárna se měla zapojit jen za válečného stavu a při výpadku dodávky z veřejné sítě, na kterou byla každá tvrz napojena — aby se drahé strojní zařízení neopotřebovalo provozem v době míru. Pro případ výpadku či poruchy musely být všude připraveny petrolejové lucerny.
Naproti strojovně byly v hlavní galerii dva malé výklenky s ubikací obsluhy — zpravidla jeden rotmistr, jeden poddůstojník a tři muži.
Do září 1938 se ani v jedné z tvrzí nepodařilo strojovnu/elektrárnu dokončit a uvést do provozu.
Hlavní muniční sklad M1
Nedaleko za strojovnou se hlavní galerie rozšiřovala do prostorného překladiště s vykládací rampou, z nějž kolmo vybíhalo několik velkých sálů o profilu 520/400 cm (světlá šířka / světlá výška). Tam se nacházela zhruba polovina dotace munice tvrze včetně předepsané zálohy.
Zásady skladování:
- každý druh munice samostatně ve vlastním sále — odděleně dělostřelecké granáty a miny, odděleně pěchotní střelivo
- ruční granáty a světlice ve zvláštních samostatných místnostech z bezpečnostních důvodů
- vše ve speciálních vodo- i vzduchotěsných truhlících, aby munice vydržela funkční v nepříznivých klimatických podmínkách bez časté výměny
- moderní hasicí systém vodních clon a sprch
U M1 bylo umístěno také pracoviště zbrojířů.
Konkrétní čísla z Boudy: první ze dvou sálů M1 měl pojmout 6 000 dělostřeleckých granátů ráže 10 cm pro dvojče houfnic v otočné věži; vstup do sálu by po dokončení uzavírala dvojice stěn a posuvná vrata.
Kasárna
Zhruba ve středu délky hlavní galerie — přibližně ve stejné vzdálenosti od vchodového a čelních bojových srubů — a až na výjimky u některé z odboček. Z bezpečnostních důvodů nejméně 55 m od muničního skladiště M1.
Šlo o velké sály profilu 400/400 cm rozdělené cihlovými příčkami na menší místnosti a propojené příčnou spojovací chodbou:
| Sál | Obsah |
|---|---|
| 1 | velitelství tvrze, telefonní/telegrafní/radiotelegrafní ústředna, ubikace důstojníků se sociálním zařízením |
| 2–4 | ubikace mužstva a poddůstojníků, umývárny, sklady potravin a výstroje |
| poslední | stavebně oddělená ošetřovna s operačním sálem a dvojlůžky pro zhruba 8 % stavu osádky (jiné zdroje uvádějí 3 %) |
Byla tu i kuchyně s kotli vytápěnými uhlím stejného typu, jaké se používaly v běžných povrchových kasárnách; kouř se odsával a vyváděl potrubím ven. S provozem kuchyně se ovšem počítalo jen tehdy, pokud by nebylo možné zásobovat tvrz teplou stravou zvenčí.
Na Boudě je dodnes patrné konstrukční opatření, na které se snadno zapomene: hlavní galerie se před kasárenskými sály zakřivuje. Důvod je stejný jako u zalomení vstupní chodby ve vchodovém objektu — zabránit přímému postřelování kasáren nepřítelem, který by pronikl do podzemí.
Odbočky k bojovým objektům
| Typ galerie | Profil (š/v) | Koleje | Max. spád |
|---|---|---|---|
| Dělostřelecká galerie | 150/275 cm | ano | — |
| Pěchotní galerie | 120/235 cm | ne — ruční vozíky s gumovými koly | 4 % |
Pod každým dělostřeleckým objektem byla trojice sálů (u minometné věže dva nebo tři): manipulační muniční skladiště M2, kde se munice připravovala pro výtahy do bojových objektů, a menší sál s kancelářemi velitelství objektu, radiostanicí a telefonem — odtud se řídila palba srubu nebo věže.
Výtahové šachty byly dvojího druhu:
- dělostřelecké otočné věže — zdviž jezdila středem šachty, okolo se obtáčelo schodiště
- dělostřelecké sruby — schodištní šachta oddělena od výtahové, v níž byly dvě zdviže
Konkrétní rozměry z dochovaných objektů: výtahová šachta věže K-S 22 na Boudě má průřez 365 × 455 cm (výtahy typu Vý III, nosnost 2 500 kg) a schodiště široké 80 cm o 99 stupních; schodišťová šachta dělostřeleckého srubu K-S 11 na Hůrce má 245 × 245 cm.
Voda
Už během ražby dělníci sváděli podchycené prameny i průsaky do několika cisteren, odkud se pak čerpala pitná voda pro osádku i voda užitková pro stroje a protipožární systém. Jímky byly průtočné s přepadem do kanalizace.
Množství se lišilo tvrz od tvrze a někdy velmi dramaticky:
- Hanička — při hloubení štoly pod pěchotním srubem R-S 80 „U potůčku” narazili dělníci na tak vydatný pramen, že zaplavil celý pracovní prostor. Nepomohly ani nasazené pumpy; situaci vyřešilo až proražení odvodňovací štoly
- Adam — vody bylo naopak málo a zásobní jímky se musely občas doplňovat z autocisteren přes speciální zařízení ve vchodovém objektu
Spojení
Telefonní linka se do podzemí zaváděla speciální modifikací kabelové komory typu B, z níž vedla ocelová roura o průměru 20 cm do kabelové komory v podzemí. Mezi horní a spodní komorou bylo napnuto ocelové lano, na které se kabel upevňoval, aby nebyl mechanicky namáhán vlastní vahou.
Alternativně se dala využít pracovní šachta: po dokončení podzemí se opatřila ocelovou rourou pro kabel a zasypala; v zavaleném ústí pak vznikla „horní kabelová komora v pracovní šachtě”.
Dokument z srpna 1935 nazvaný Vnitřní spojení ve srubech a tvrzích popisoval systém takto: pancéřový kabel se přiváděl ze dvou stran do podzemní galerie a ústil do ústředny tvrze v podzemních kasárnách. Každý z obou přívodů byl dimenzován tak, aby při poruše jednoho mohlo být veškeré spojení přepojeno do druhého.
Ústředna tvrze měla dva přepojovače:
| Přepojovač | Umístění | Připojené stanice |
|---|---|---|
| Velitelský (pěchotní) | poblíž stanoviště velitele tvrze | velitel tvrze, muniční služba, ošetřovna, kasárna, kuchyně, stráž u vchodu, velitelské linky srubů, hovorna |
| Dělostřelecký | poblíž velitelství dělostřelectva tvrze | velitelství dělostřelectva, muniční služba, dělostřelecké linky srubů a otočných věží, hovorna |
Pro případ poruchy byly sruby vybaveny stanicemi zemní telegrafie a optické signalizace.
Nouzové východy
Aby se osádka dokázala po odpálení minového zařízení dostat zpět na povrch, musel být vyřešen systém nouzových východů. Nejčastěji ústily do ochranných příkopů dělostřeleckých a pěchotních srubů, existovaly ale i východy v odvodňovacích štolách.
Nejzajímavější je tajný nouzový východ: soustava dvou šachet opatřených stupačkami, ve kterých se přesýpal štěrk tvořící dočasnou uzávěru. Výlez ústil na povrchu v prostoru mezi tvrzovými objekty a musel být důkladně zamaskován. Zřízen byl například na tvrzích Bouda a Hůrka.
Protože i objekt s nouzovým východem mohl padnout, byly podzemní chodby vedoucí k takovým objektům opatřeny 30mm pancéřovými dveřmi se střílnou. Kromě toho se v podzemí nacházela místa, která se dala přehradit pomocí kolejnic.
Vyrovnávací šachta — jediná na Boudě
Podzemí zpravidla leželo v jedné výškové úrovni (byť s určitým klesáním či stoupáním). Pokud si terén vynutil výškové členění — kvůli dodržení minimální bezpečné výšky 16 m skalního nadloží — přišla na řadu vyrovnávací šachta se schodištěm a nákladním výtahem.
Ze stavebně dokončených tvrzí byla realizována pouze na Boudě, kde zajišťuje přístup k pěchotním srubům K-S 21 a K-S 23. Je 14 m hluboká a má 74 schodů. Použití vyrovnávací šachty bylo plánováno ještě na tvrzi Poustka, k jejíž stavbě nedošlo.
Kde to dnes uvidíte
Podzemí tří tvrzí ukazuje tři různé fáze rozestavěnosti:
- Bouda — vybetonované podzemí, které desetiletí zůstalo nevyužité. Hlavní galerie mezi M1 a kasárenskými sály s výklenky pro vojáky, když kolem projížděl vozík; laborační místnost pěchoty; kasárenský sál č. 4 s maketou ubytovací místnosti
- Hůrka — podzemí používané po válce jako muniční sklad, s dochovanou svážnicí a lokomotivou ALD-2 z ČKD Praha (1959) v překladišti u M1
- Stachelberg — podzemí zakonzervované ve stavu z roku 1938: vylámaná hlavní galerie bez betonáže, sál M2 s replikou dřevěné výztuže pro betonáž stropu, kasárenské sály ve stavu výlomu
Zdroj: Suchánek, Jiří: Čs. opevnění 1935–1938 — Dělostřelecké tvrze. Extra Publishing, Brno 2024. Text zpracován vlastními slovy; fotografie z knihy nepřebíráme.
Naposledy aktualizováno: 8. srpna 2026