Šest vybetonovaných dělostřeleckých srubů. Pět dokončených objektů pro otočné věže. Miliony korun v betonu a oceli. A do všeho toho měla přijít jedna jediná zbraň — 10cm houfnice vz. 38.
Nepřišla. Ani jedna z 87 objednaných.
Nakoupit, nebo vyvinout?
Po prvotních úvahách, zda těžkou výzbroj pro budované pevnosti zakoupit v zahraničí, nebo ji nechat vyvinout a vyrobit domácími firmami, padla volba na druhou možnost. Vojáci přitom museli počítat s tím, že jde o časově náročný proces.
Škodovy závody v Plzni obdržely zakázku na vývoj 10cm pevnostní houfnice; souběžně se pracovalo i na 8cm kanonu. V Plzni byla za tím účelem založena speciální konstrukční kancelář pevnostní výzbroje.
Označení, která se v pramenech mísí
| Zbraň | Tovární označení | Armádní krycí kód | Označení ve střílně |
|---|---|---|---|
| 10cm houfnice | F3 | „zbraň Y” | EC |
| 8cm kanon | ES | „zbraň X” | — |
Zadání
Podle armádních požadavků měla Škodovka v obou případech připravit děla s těmito parametry:
| Parametr | Požadavek |
|---|---|
| Délka hlavně | 2 500 mm |
| Závěr | svislý klínový s poloautomatikou |
| Kadence — kanon | 25–30 ran za minutu |
| Kadence — houfnice | 20–25 ran za minutu |
| Dostřel houfnice | 11 700 m |
| Životnost hlavně | dostatečná přesnost nejméně na 2 000 vystřelených ran |
Vycházelo se z konstrukčních prvků moderní polní houfnice vz. 30 a ze souběžně vyvíjeného 4cm pevnostního kanonu vz. 36. Kromě samotných děl bylo třeba navrhnout a vyrobit i odpovídající střílny.
Chronologie zpoždění
Tady je jádro celého problému. Vývoj se táhl od roku 1935 do léta 1938 — a přesně tolik času nakonec republika neměla.
| Období | Co se stalo |
|---|---|
| Duben 1935 | Škodovka předkládá první schematické nákresy. Vojenský technický a letecký ústav v Praze konstatuje celou řadu závažných nedostatků; armáda mezitím sama pozměňuje některé parametry a vymiňuje si zpracování nového projektu |
| Březen 1936 | Nový projekt představen — jeho příprava trvala téměř rok. Krátce poté hotová výkresová dokumentace lafetace, vnitřního zařízení střeleckých místností a rámu střílny |
| Květen 1936 | Škodovka představuje důstojníkům ŘOP dřevěný model v reálném měřítku vyvedený do posledních detailů. Bezprostředně poté dostává zakázku na kompletní prototyp houfnice a hlaveň 8cm kanonu |
| 26. 10. – 7. 11. 1936 | První zkoušky na střelnici v Hlbokém. Odhalily řadu nedostatků a dětských nemocí — u zbraně zcela nové koncepce pochopitelných. Projekt hodnocen jako perspektivní |
| 1937 (průběh) | Interní zkoušky ve Škodovce, postupné odstraňování neduhů |
| Listopad 1937 | Další pokusné střelby v Hlbokém. Nejdřív závada na brzdovém válci, poté v hlavni vybuchl granát |
| Prosinec 1937 | Program pokračuje — a přichází další vážná závada a poškození prototypu. Následují dlouhé týdny oprav |
| Březen 1938 | Testy mohou konečně pokračovat. Mezitím už Škodovka dodala střílny, které se postupně instalují do stavěných dělostřeleckých srubů |
| Jaro–léto 1938 | 8cm kanon definitivně propadl — vzhledem k časové tísni i nepřesvědčivým výsledkům armáda rozhodla jej do výzbroje nezavést a vývoj zastavit. Houfnice naopak program zkoušek úspěšně završila a byla přijata do výzbroje jako houfnice vz. 38 |
| Září 1938 | Vyrobeno: 0 kusů z 87 objednaných |
Přijetí do výzbroje přišlo příliš pozdě na to, aby se stihla rozjet výroba.
Osud patnácti kusů
Po mnichovských událostech armáda objednávku snížila na 15 exemplářů a prodloužila termín dodání — počítala přitom s odprodejem houfnic zahraničním zájemcům.
K tomu nedošlo. Zbraně v roce 1940 převzal Wehrmacht. Jednu použil ke zkouškám, ostatní se dočkaly konce války v pardubickém ženijním skladu. V 50. letech došlo k jejich sešrotování.
Do dnešní doby se nedochovala ani jedna 10cm houfnice vz. 38.
Jedinou představu, jak vypadala, dnes nabízejí dvě makety v dělostřeleckém srubu N-S 75 „Zelený” na tvrzi Dobrošov. Byly vyrobeny v roce 1972 pro film Dny zrady Otakara Vávry a původně instalovány na Haničce; po jejím uzavření v roce 1975 putovaly na Dobrošov, kde jsou k vidění dodnes.
Střílny: dorazily dřív než zbraně
Paradox celé věci: střílny byly hotové, zbraně ne. Škodovka je dodávala už od jara 1938 a instalovaly se do rozestavěných dělostřeleckých srubů.
Vznikly ve třech generacích:
1. Nesouměrná střílna s výklenkem
Pod vlivem francouzské pevnostní školy ŘOP zpočátku zvažovalo možnost krytí ústí hlavně ve střílně jednokřídlovými pancéřovými dvířky. Tento prvek nakonec zůstal jen ve stadiu testování a do objektů se osazovaly dopředu vyrobené střílny bez dvířek, ale s připraveným výklenkem.
Tato tvarově nesouměrná varianta je osazena ve srubech tvrzí Smolkov, Hůrka, Adam a Hanička. Výklenek pro dvířka, která nikdy nepřišla, je na nich dodnes dobře patrný.
2. Souměrná střílna bez výklenku
Po vyčerpání první série začaly Škodovy závody vyrábět souměrné střílny bez výklenku. Podařilo se je osadit už jen na srubu N-S 75 tvrze Dobrošov — jde tedy o jediný objekt čs. opevnění s tímto typem.
3. Střílny s odměrem 60°
První dvě generace umožňovaly palbu v náměru od +38° do −10° a v odměru pouhých 45°. U tvrzí projektovaných až v roce 1938 (Jírová hora, Poustka) se počítalo s nově zkonstruovanými střílnami s odměrem 60°.
Na tvrzi Skutina chtělo ŘOP nejprve použít původní menší odměr, ale v létě 1938, doslova na poslední chvíli před zahájením stavby, rozhodlo změnit střílny na výhodnějších 60°. Ke skutečné realizaci už nedošlo — dělostřelecký srub N-S 52 „Bažina” se nestihl vybetonovat.
Improvizace, která přišla pozdě
Když bylo na počátku roku 1938 pod dojmem zhoršující se bezpečnostní situace jasné, že houfnice nepřijdou včas, obrátilo se ŘOP s žádostí o pomoc na Vojenský technický a letecký ústav. Ten připravil dvě alternativy:
Návrh 1: Umístit 8cm lehký kanon vz. 30 nebo 10cm lehkou polní houfnici vz. 30 do betonového nebo těžkého polního krytu před dělostřelecký srub, s odolností stropu proti dvěma granátům ráže 15 cm nebo jednomu 21cm projektilu. Zbraně na kruhových ložištích, vstup do krytu pouze přes střílnu pevnostní houfnice. Po dodání skutečných houfnic by se kryty zrušily.
Návrh 2: Umístit 7,5cm horský kanon vz. 15 dovnitř objektu a střílet skrz střílnu. Vyžadovalo by to speciální zvedací podlahu v každé kasematě. VTLÚ ale sám tuto variantu nedoporučil — hrozilo zasažení střílny během boje a vyřazení kanonu, a bez fungující vzduchotechniky by se ve srubu hromadilo obrovské množství výstřelových zplodin.
ŘOP dokument obdrželo 6. dubna 1938 a obratem obě varianty zamítlo. Vlastní studie označila za nejefektivnější a nejrychlejší řešení umístit 7,5cm horský kanon vz. 15 do ochranného příkopu před objektem — tři kanony na srub, každý pod dřevěným přístřeškem a maskovací sítí, s přístupem obsluh přes střílnu.
Nevýhody byly zřejmé: velká zranitelnost kanonů i jejich obsluh a dostřel necelých 8 km místo plánovaných 11 700 m.
Obsluhy improvizovaných baterií se začaly formovat v květnu 1938.
Co to znamenalo v praxi
Poručík Karel Pyšný z Adamu to shrnul bez iluzí:
„Pokud jde o palebné možnosti tvrzového dělostřelectva, ty byly oproti plánovanému stavu výrazně horší. Baterie horských kanonů místo nedodaných pevnostních houfnic nemohly bezezbytku splnit to, co se očekávalo od obou dělostřeleckých srubů po jejich úplném dokončení a vyzbrojení.”
Dělostřelecká tvrz bez dělostřelectva. To je nejstručnější shrnutí toho, v jakém stavu československé tvrze v září 1938 skutečně byly.
Zdroj: Suchánek, Jiří: Čs. opevnění 1935–1938 — Dělostřelecké tvrze. Extra Publishing, Brno 2024. Dále: Fuksa, I.: Improvizovaná dělostřelecká výzbroj dělostřeleckých srubů tvrzí československého opevnění v roce 1938, Historie a vojenství 1/2023. Text zpracován vlastními slovy; fotografie z knihy nepřebíráme.
Naposledy aktualizováno: 8. srpna 2026