„Jejich úkolem je výhradně bočná palba před opevněnou linii a do intervalů mezi sousední tvrze. Jsou vždy jednostranné, a to buď pravo- nebo levostranné, podle směru palby, hledíme-li od našeho postavení k nepříteli.”
— Všeobecné zásady a složky stálého opevnění, ŘOP 1939
Dělostřelecké sruby představovaly společně s otočnými věžemi hlavní a nejdůležitější prvek tvrze. A zároveň co do velikosti nejmohutnější typ objektu celého československého opevnění.
Rozměry, které nutily stavět nadvakrát
| Parametr | Hodnota |
|---|---|
| Délka objektu | kolem 48 m |
| Průměrná spotřeba betonu | 5 500 m³ |
| Hlavní výzbroj | tři rychlopalné 10cm houfnice vz. 38 v pancéřových střílnách pod betonem |
| Blízká obrana | dva lehké kulomety vz. 26 v pěchotních zvonech + jeden nebo dva kulomety ve střílnách pod betonem |
| Odolnost | IV. stupeň |
Vybetonovat takového obra „na jeden zátah” bylo velmi obtížné, a tak se dělostřelecké sruby budovaly po částech v rozmezí několika týdnů s nezbytnou dilatační spárou.
Konkrétní příklad: K-S 11 „Na svahu” na Hůrce se betonoval nadvakrát — 6.–10. září a 4.–13. října 1937 — a spolykal celkem 5 350 m³ betonu.
Výjimku z pravidla o dvou pěchotních zvonech představoval projekt T-S 49a tvrze Poustka s jediným zvonem.
Kde přesně stály
Umístění dělostřeleckého srubu bylo náročný kompromis mezi několika požadavky:
- Vždy na odvrácenou stranu svahu, aby nepříteli znemožnily pozorování a přímé postřelování střílen hlavních zbraní
- Přední okraj palebného vějíře děl musel sahat alespoň dva kilometry před sousední tvrz
- Před střílnami muselo zůstat dost volného místa pro případ, že by při blízké obraně srubu došlo i na použití samotných houfnic pálících kartáčovou municí
- Zároveň bylo žádoucí maximálně zkrátit délku přístupových chodeb v podzemí — šetřilo to čas i peníze
Uvnitř
Horní patro
Z velké části ho zabíraly tři kasematy pro houfnice v jedné velké, jen částečně členěné střelecké místnosti. U každé zbraně bylo uloženo příruční skladiště munice (M3); zbytek dotace se uchovával v podzemí — částečně v hlavním skladu M1 a částečně ve dvou manipulačních skladech M2 v sálech přímo pod srubem.
K výměně dělových hlavní sloužila visutá dráha s pojezdnou kočkou a kladkostrojem, která začínala před klecí výtahu a pokračovala až nad hlaveň každého děla i k místu uložení záložních hlavní.
Dále tu byla jedna, výjimečně dvě střelecké místnosti pro lehký kulomet, přístup ke zvonovým šachtám a nádrž na vodu.
Dolní patro a plynotěsné komory
Tady se skrývá jedno z chytřejších řešení celého objektu. Pod každou kasematou byla speciální, dřevem obložená plynotěsná komora, do které uzavřenými odpady padaly vystřílené nábojnice. Díky tomu se z nich v objektu nešířily jedovaté plyny.
Jednou za čas pak ventilátory odsály zkažený vzduch z těchto místností mimo objekt, takže vojáci mohli prázdné nábojnice vynosit a výtahem dopravit do podzemí k dalšímu použití.
Kromě toho bylo v dolním patře stanoviště velitele objektu, filtrovna, toalety a ubikace části osádky; zbytek byl ubytován v podzemí. Ubikace spojovaly s horním patrem průlezy s kovovými žebříky, aby vojáci mohli rychle zaujmout bojová stanoviště.
Spojení s podzemím zajišťovala šachta se schodištěm pro pěší a dvěma elektrickými výtahy — na rozdíl od objektů pro otočné věže, kde jezdila jediná zdviž středem šachty obtočené schodištěm.
Trojnásobná ochrana střílen
Odkrytá zůstávala pouze stěna se střílnami houfnic; ostatní chránila kamenná rovnanina zasypaná zeminou. Samotné střílny byly kryty ze tří stran:
Shora: krakorce
Mohutné krakorce plnily hned tři úkoly:
- Chránily střílny před strmě dopadajícími dělostřeleckými granáty a leteckými bombami
- Znemožňovaly nepříteli spustit ze stropu objektu ke střílně nálože
- Maskovaly — ve své horní části byly spojeny 20 cm silnou železobetonovou deskou, která při pohledu shora zarovnala tvar stropu do jedné linie a ztížila tak leteckému průzkumu určit směr palby hlavních zbraní
Zdola: ochranný příkop
Šířka přibližně tři metry, hloubka nejméně dva metry. Znesnadňoval přístup ke střílnám po zemi a zároveň bránil jejich zahrnutí nebo zasypání zeminou. Od každé houfnice do něj vedl granátový skluz a ústil tam i nouzový východ — podle situace z horního nebo dolního patra. Pokud šlo o druhou možnost, uvolnilo se v horním patře místo pro střílnu druhého lehkého kulometu.
Z boku: ochranné křídlo
Na straně srubu bližší k nepříteli. Krylo střílny před přímou nepřátelskou palbou z větší vzdálenosti a zároveň poskytovalo prostor pro lehký kulomet postřelující okolí.
Jediný třípatrový: K-S 45 „Jabůrek”
Všechny dokončené dělostřelecké sruby měly střílny pro houfnice ve stejné výškové úrovni — až na jednu výjimku.
K-S 45 „Jabůrek” na tvrzi Adam měl být situován v prudkém svahu, a tak projektanti umístili jednu ze střeleckých místností až v úrovni dolního patra prvních dvou zbraní. Jako jediný dělostřelecký srub čs. opevnění má tři podlaží.
Dobové zápisy toto řešení nehodnotily nadšeně: nebylo zcela výhodné ani stavebně, ani z hlediska střelby.
Šest vybetonovaných
Do 1. října 1938 se podařilo vybetonovat šest dělostřeleckých srubů:
| Objekt | Tvrz |
|---|---|
| MO-S 39 „U trigonometru” | Smolkov |
| K-S 11 „Na svahu” | Hůrka |
| K-S 43 „Veverka” | Adam |
| K-S 45 „Jabůrek” | Adam |
| R-S 79 „Na mýtině” | Hanička |
| N-S 75 „Zelený” | Dobrošov |
Rozestavěné a zahájené:
- N-S 76 „Amerika” (Dobrošov) — vyhloubena šachta do podzemí, proveden výkop objektu, vybetonována základová skořápka
- N-S 52 „Bažina” (Skutina) — proveden výkop
- OP-S 34 „Březová” a OP-S 35 „U vrby” (Šibenice) — částečně vykopány jámy
- T-S 77 a T-S 78 (Stachelberg) — proveden výkop, vylomeny šachty, u nich i částečná betonáž
Střílny: tři generace, tři odměry
Pod vlivem francouzské pevnostní školy ŘOP zpočátku zvažovalo krytí ústí hlavně ve střílně jednokřídlovými pancéřovými dvířky. Ten prvek nakonec zůstal jen ve stadiu testování — jenže střílny už s ním počítaly.
| Verze střílny | Kde osazena | Odměr |
|---|---|---|
| Nesouměrná, s prázdným výklenkem pro nezavedená dvířka | Smolkov, Hůrka, Adam, Hanička | 45° |
| Souměrná, bez výklenku | pouze N-S 75 (Dobrošov) | 45° |
| Nová konstrukce | plánována pro Jírovou horu, Poustku a — rozhodnutím z léta 1938 — pro Skutinu | 60° |
Náměr byl u všech verzí od +38° do −10°.
Na K-S 11 na Hůrce je výklenek pro nikdy nezavedená dvířka dodnes dobře patrný — je to jeden z nejnázornějších dokladů toho, jak se projekt měnil za pochodu.
Zbraň, která nepřijela
A tady je pointa celého článku. Do září 1938 nebyla vyrobena ani jedna z 87 objednaných 10cm houfnic vz. 38. Šest hotových dělostřeleckých srubů čekalo prázdných.
Náhradou byla improvizovaná baterie tří 7,5cm horských kanonů vz. 15 na objekt, umístěná podle rozhodnutí ŘOP z dubna 1938 do ochranného příkopu před objektem, každý kanon pod dřevěným přístřeškem s maskovací sítí. Obsluhy se ke kanonům dostávaly přes střílnu ze střelecké místnosti; uvnitř srubu měla být jen munice a velení baterie. Muselo se přitom přistoupit i k částečnému zasypání ochranných příkopů.
Podle původních dispozic to vyšlo jen na dvou objektech:
| Objekt | Umístění baterie | Důvod odchylky |
|---|---|---|
| K-S 11 (Hůrka) | v ochranném příkopu | podle plánu |
| K-S 43 „Veverka” (Adam) | v ochranném příkopu | podle plánu |
| MO-S 39 (Smolkov) | v těsné blízkosti hrany příkopu | — |
| K-S 45 „Jabůrek” (Adam) | asi 600 m do týlu | lomený objekt v prudkém svahu; z příkopu i před ním by palba ohrožovala budovy na staveništi |
| R-S 79 (Hanička) | do týlu | v příkopu by děla kvůli betonářským pracím neměla dostatečný výstřel |
Na Jabůrku sestávalo postavení z okopů vyložených nasucho kameny s dřevěnou točnou na dně; poblíž palpostů vznikly čtyři dřevozemní úkryty — tři pro obsluhy děl a jeden jako pohotovostní sklad munice.
Nevýhody byly zřejmé už tehdy: velká zranitelnost kanonů i jejich obsluh a dostřel necelých 8 km oproti plánovaným 11 700 m u houfnice vz. 38.
Obsluhy improvizovaných baterií se začaly formovat v květnu 1938.
Objekt, který nikdy nevznikl: izolovaný dělostřelecký srub
Po zrušení tvrze Kronfelzov vyvstala otázka, jak v důležitém úseku severně od Kolštejna (dnes Branná) nahradit palby pevnostního dělostřelectva. Koncem roku 1937 proto ŘOP začalo připravovat projekt samostatného dělostřeleckého srubu — objektu, který by se stavěl všude tam, kde vysoká hladina spodní vody, nevhodné podloží nebo nutná úspora peněz neumožňovaly budovat tvrz s podzemím.
Na první pohled vypadal jako kříženec vchodového a dělostřeleckého srubu: vlastní vjezd pro nákladní vozy, překladiště pro dvě auta, velké sklady munice — a přitom stejná palebná síla jako u klasického dělostřeleckého srubu.
| Parametr | Hodnota |
|---|---|
| Odolnost | III. stupeň (měl stát až za pevnostní linií; nižší stupeň zmenšoval půdorys a tím i šanci na zásah) |
| Podlaží | tři — horní a prostřední se stejným půdorysem, spodní podstatně menší |
| Hlavní výzbroj | tři 10cm houfnice vz. 38 |
| Blízká obrana | dva LK v pěchotních zvonech, tři LK v pomocných střílnách pod betonem, protitankový kanon vz. 36 postřelující příjezdovou cestu |
| Válečná osádka | 121 vojáků — 2 důstojníci, 2 rotmistři, 29 poddůstojníků, 88 vojínů |
ŘOP počítalo v letech 1938–1939 s výstavbou 14 izolovaných dělostřeleckých srubů: pěti na severní Moravě (Životice východ, Životice západ, Skrbovice, Dětřichovice, Kronfelzov), dvou na Trutnovsku a sedmi na po anšlusu silně ohrožené jižní hranici (mj. Podmolí, Hrádek, Hrušovany).
Nepostavil se ani jeden.
Kam se jít podívat
Dělostřelecký srub K-S 11 „Na svahu” na Hůrce je nejlépe dostupný. Uvidíte na něm nouzový východ ústící do ochranného příkopu (s odvodňovacím kanálkem v podlaze) i detail střílny pro pevnostní houfnici s výklenkem pro nikdy nezavedená dvířka.
Na Dobrošově jsou v dělostřeleckém srubu N-S 75 „Zelený” k vidění dvě makety pevnostních houfnic vz. 38 — původně vyrobené pro film Dny zrady (1972). Protože se žádná skutečná houfnice vz. 38 nedochovala, jsou tyto makety nejbližší představou hlavní zbraně čs. tvrzí, jakou lze dnes získat.
Zdroj: Suchánek, Jiří: Čs. opevnění 1935–1938 — Dělostřelecké tvrze. Extra Publishing, Brno 2024. Text zpracován vlastními slovy; fotografie z knihy nepřebíráme.
Naposledy aktualizováno: 8. srpna 2026