Příběh pěchotních srubů nekončí 1. října 1938. Následujících šedesát let přineslo německé zkoušky, boje s Rudou armádou, poválečnou reaktivaci se sovětskými kanony, ilegální trhání pancéřů — a nakonec vznik muzeí, díky kterým dnes můžeme sruby vidět zevnitř.
Říjnová evakuace
Po podepsání mnichovské dohody se zpočátku přesně nevědělo, jaké těžké opevnění připadne Německu. Záhy bylo zřejmé, že do oblasti IV. záborového pásma se dostaly objekty K-S 2 až K-S 13 spolu s celým Staroměstskem. Začala urychlená demontáž vybavení v objektech i na staveništích a evakuace materiálu do vnitrozemí. Když vyšel najevo rozsah V. záborového pásma, musely být práce rozšířeny prakticky na všechny lokality.
Stavební firmy odvážely své zařízení samostatně, vojáci demontovali výzbroj a vnitřní zařízení; na některých místech jim pomáhali montéři, kteří ještě před několika dny tyto prvky instalovali. Materiál se přepravoval do týlu nákladními automobily k nejbližším nádražím — například pro potřeby hraničářského pluku 6 byla vyčleněna nákladní autokolona 503, která zajišťovala odvoz i pomocí zrekvírovaných civilních vozidel.
Některé vybavení se evakuovat nepodařilo; v terénu zůstávaly především překážky. Jakmile se přiblížil termín předání území, odcházely z objektů osádky. Na místě zůstávaly jen malé hlídky, které se stáhly těsně před příchodem okupačních jednotek.
Zachráněný materiál byl postupně soustředěn v Pardubicích, v areálu technického cvičiště železničního pluku. Právě tam ho po 15. březnu 1939 zabavili Němci.
Po vzniku pátého záborového pásma připadly Německu téměř všechny objekty TO s výjimkou několika srubů na Náchodsku, Bohumínsku a v Komárně — a o část z nich republika brzy přišla ve prospěch Polska nebo Maďarska.
- Poláci získané pevnosti dlouho nevyužívali: provedli několik menších zkoušek, ale už v září 1939, během prvních hodin německého útoku na Polsko, se z těchto pozic stáhli.
- Maďarská armáda v rámci systematické likvidace čs. opevnění objekty znehodnotila a vytrhala pancéřové zvony i kopule, nedokázala je však odvézt.
- Sruby na Náchodsku, které zůstaly v českých rukou, armáda označila za nevhodné k obraně, odstrojila je a uzavřela.
Německé zkoušky 1939–1940
Krátce po vstupu do zabraného pohraničí začala německá armáda naše objekty testovat. Byly ostřelovány z nejrůznějších zbraní, od kulometů po těžké dělostřelectvo — mnohé z nich dodnes nesou stopy těchto zkoušek.
Po 15. březnu 1939 získali Němci ve skladech i veškeré pevnostní vybavení, a tak se na Králicku rozběhly další rozsáhlé zkoušky. V říjnu 1940 došlo k částečnému vyzbrojení a vybavení tří objektů:
- K-S 14 „U cihelny” — instalovány minomety G a U a zbraň L1. Testoval se i čelní uzávěr střílny, který Němci na objekt dodatečně osadili a posléze jej v modifikované podobě začali používat i ve svých opevněních. Proběhly zde střelecké zkoušky i ostřelování samotného objektu, přičemž zbraň L1 byla natolik poškozena, že těsnicí koule zůstala zaseknutá ve střílně.
- K-S 8 „U nádraží” — ověřování funkčnosti lafety pro kulomet a jejího umístění v pancéřové kopuli.
- K-S 25 „Na sedle” — instalace části vnitřního vybavení, především filtrovny s celým rozvodem vzduchotechniky. Zajímavostí je, že šlo o typ určený pro objekty arabské odolnosti, nikoli římské. Vzduchotechnika tam zůstala a byla v této podobě zachycena ještě v 80. letech.
Pro instalaci si německá armáda vyžádala odborníky z původních dodavatelských firem — montéry a zbrojíře, kteří dříve pracovali pro čs. armádu.
Na Opavsku prošla část linie úpravami na ženijní cvičiště. Němci proto dodatečně instalovali pancéřové prvky na objekty OP-S 25 „U trigonometru” a OP-S 27 „Paletovo pole”, které jimi do října 1938 nebyly vybaveny — převezli je z jiných opavských srubů. V oblasti se pak nacvičoval útok na stálé opevnění a provádělo se cvičné bombardování.
Souběžně probíhalo systematické odstraňování pancéřových prvků: Němci demontovali zvony, kopule a střílny hlavních zbraní, které z velké části putovaly do hutí k přetavení.
Československé zbraně v německých rukou
Část ukořistěného materiálu Němci využili při budování vlastního opevnění. Nejčastěji nasazovanou zbraní se stal kanon L1, Wehrmachtem přeznačený na 4,7 cm Pak K 36(t). Pro jeho použití vznikla řada typových německých objektů budovaných v rámci Atlantického valu, ale i jinde — například na Krétě — a několik improvizovaných objektů na východní hranici. Některé pevnůstky měly i spouštěcí opony před střílnou, inspirované původním čs. čelním uzávěrem.
Němci využili jednak kanony z první výrobní série, které se podařilo do října 1938 umístit do čs. pevností, jednak nechali dokončit zbytek rozpracovaných zbraní — získali tak několik stovek kusů.
Kromě kanonů L1 použili i zbraně M včetně lafet a střílen, které se už před útokem na Polsko objevily na Hornoslezském postavení u města Glivice a později i na Západním valu. V okolí Glivic byly rovněž instalovány československé zvony na několika objektech; širší využití zhatil rychlý pád Polska v září 1939. Zvony a kopule se později dostaly i na Atlantický a Jižní val, kde už byly upraveny tak, aby odpovídaly německým lafetám a zbraním.
Boje 1945
S vypuknutím druhé světové války Němci o čs. opevnění postupně ztráceli zájem. Situace se změnila na sklonku konfliktu: v listopadu 1944 vznikly první plány na opětovné využití opevnění v protektorátu i v odstoupeném pohraničí, k realizaci se ale odhodlali až krátce před koncem války.
Nejvýraznější roli sehrály objekty na Ostravsku, které se staly součástí rozsáhlého obranného systému na přístupech do nitra bývalého Československa. Linie sahala do hloubky 15–20 km a tvořilo ji převážně polní opevnění.
Úpravy pěchotních srubů začaly v lednu 1945:
- šachty po odstraněných zvonech a kopulích byly zaslepeny,
- otvory po střílnách jednoduše zabetonovány a upraveny na improvizované palposty,
- na několika objektech na Opavsku zůstaly původní střílny pro zbraně L1 neporušené, takže Němci ze skladů vyzvedli odpovídající zbraně a nouzově je nainstalovali. Jedno z torz kanonu zůstalo v objektu OP-S 29 „U kudlu” až do roku 1968.
V okolí srubů vznikal složitý systém polního opevnění, který betonové objekty využíval především jako úkryty obránců před dělostřelectvem. Vlastní obrana se měla odehrávat hlavně z přilehlých zákopů; za pevnostmi se skrývala obrněná technika a dělostřelci zajišťující boční palbu. Sruby měly sloužit k přímé obraně až v krajní nouzi.
Sovětský útok začal 10. března 1945; po boku Rudé armády se do bojů zapojili příslušníci 1. čs. armádního sboru. Prorazit houževnatou obranu se dlouho nedařilo — teprve 17. dubna rudoarmějci postoupili přes obrannou linii mezi Kravařemi a Velkými Hošticemi a současně východně od Štítiny. Tvrdé boje se odehrávaly i v okolí Hlučína, kde Němci za pomoci stálého i polního opevnění kladli tuhý odpor. V poválečných zprávách sami Sověti hodnotili německou obranu v tomto prostoru jako mimořádně silnou, přičemž svůj vliv mělo i prvorepublikové opevnění.
K nasazení Němci připravovali i šest pěchotních srubů na jižní Moravě, úpravy tam ale byly mnohem jednodušší — v okolí vznikl systém zákopů a sruby měly sloužit hlavně jako kryty. K boji nedošlo: Rudá armáda prorazila obranu na jiném úseku a obránci se stáhli, aby se vyhnuli obklíčení.
Na Trutnovsku Němci s využitím těžkého opevnění zřejmě nepočítali — došlo tam k úpravám lehkých objektů, ale na srubech žádné zásahy zaznamenány nebyly.
Krátce po skončení bojů v některých pevnostech docházelo k ničení nalezené munice, což způsobilo jejich větší či menší destrukci.
Poválečné plány
Záhy po osvobození čs. armáda obnovila zájem o předválečné opevnění a provedla rozsáhlý průzkum celého systému. Prvotní kontrolu těžkých objektů se podařilo dokončit ještě v roce 1945; vznikla přitom rozsáhlá fotodokumentace.
V prvních poválečných plánech se vážně uvažovalo o znovuzahájení výstavby a rekonstrukci existujících objektů. Zvažovalo se i další využití pevnostní výzbroje uložené ve skladech — jeden z návrhů představoval instalaci otočné kulometné věže na území vojenského výcvikového tábora Kynžvart, k čemuž byl navržen speciální objekt. K realizaci nedošlo. Podobně nebyl uskutečněn ani záměr využít pancéřové zvony ze skladů v Pardubicích jako pozorovatelny při budování opevnění na západní hranici.
V roce 1947 byla vydána Směrnice pro přípravu výstavby nového československého opevnění. Nová opevnění se měla budovat například v oblasti Krkonoš, Krušných hor nebo Šumavy. Dokument formuloval poučení z roku 1938:
„Nové československé opevnění nejenže nesmí míti chyb dosavadních opevnění, ale musí býti navrženo s velkou mírou předvídavosti, aby dlouho nestárlo. Obrana na něm nemůže býti jen statická, nýbrž kromě statických prvků musí míti i prvky pohyblivé, aby mohl být prováděn také manévr pohybem a obrana zesilována podle vývoje boje.”
Kvůli nedostatku financí se od plánů ustoupilo. Realizovány byly jen menší stavební práce:
- dokončování objektů T-S 81a „Na hřebeni”, T-S 81b „Vrchy” a T-S 82 „V končinách”,
- oprava škod po německém ostřelování na T-S 66b „V poli”,
- u vybraných srubů zaslepování střílen hlavních zbraní a zazdívání šachet pro zvony,
- zabezpečení a uzamčení všech objektů.
Armáda se věnovala i testování. V roce 1946 vyrazila skupina důstojníků na studijní cestu, během níž navštívila Západní val, Maginotovu linii i Atlantický val. O rok později proběhly zkušební střelby na objektu K-S 9 „Mezi lesíky”, které měly prověřit odolnost srubu silně poškozeného během okupace a zároveň otestovat odolnost pancéřových zvonů proti tehdy moderním typům zbraní.
Až do roku 1948 armáda požadovala částečné obnovení většiny úseků těžkého opevnění. Po únoru 1948 se situace radikálně změnila — nové vedení armády rychle ztratilo zájem o obranné linie proti Polsku a sovětské okupační zóně Německa.
Reaktivace na jihu
K reaktivaci opevnění postupně došlo na pomezí s předpokládaným protivníkem v podobě západního bloku. Zatímco hranice se Spolkovou republikou Německo vedla převážně hornatým terénem, v případě neutrálního Rakouska šlo z velké části o rovinu.
Pěchotní sruby tam ale stály jen na několika místech: u Mikulova jeden srub, u Hevlína dva a v prostoru Šatova tři — netvořily souvislou linii. Ani to armádu neodradilo od záměru na jejich opětovné zprovoznění; přidaly se objekty v Petržalce.
Stav srubů na jižní Moravě přitom nebyl ideální — chyběly střílny pro hlavní zbraně a objekty zůstaly z roku 1938 nedokončené. V červenci 1947 se v Šatově zformoval vojenský útvar 8907 pod označením Velitelství stavebního úseku III.
Výzbroj a vybavení
Do srubů se instalovaly původní typy lafet pro kulomety a zároveň probíhala novovýroba — například typu DZ-4 pro zbraň M. Vyráběla se nová optika: příkopové periskopy vzniklé úpravou původních modelů určených pro tvrze, i pozorovací periskopy do zvonů. Nové bylo i vnitřní vybavení zvonů; u kopulí na objektech v Bratislavě se adaptovaly původní lafety a podlážky z pěchotních zvonů.
Přestože existovala snaha přejít na modernější kulomety, až do 90. let zůstaly v objektech ve výzbroji původní vz. 26 a vz. 37.
Původně se počítalo i s nasazením kanonů L1, později označených jako 47mm PvK vz. 38, uložených ve skladech. Od roku 1952 se ale začalo pracovat na výkonnější náhradě vycházející z kanonu ZIS-S 53 ráže 85 mm používaného v tancích T-34. Zbraň byla zavedena jako 85mm PvK vz. 44/59 a od roku 1959 se instalovala do objektů — s nutností výměny střílen, protože původní pro kanony L1 už nevyhovovaly. Výjimku představoval objekt B-S 15, u nějž komise rozhodla, že vzhledem k jeho poloze není instalace nové zbraně nezbytná.
Řešila se i otázka maskování — dochoval se návrh kamufláže z roku 1957. Poválečný kamuflážní nátěr je dodnes k vidění na objektu MJ-S 4 „Zatáčka”, pod nímž se navíc zachovaly i vlastenecké nápisy z roku 1938.
Údržba reaktivovaných objektů probíhala zpravidla dvakrát ročně. Na některých se konal výcvik; srub MJ-S 4 „Zatáčka” sloužil k testování vybavení i simulacím dlouhodobého pobytu osádek.
Od pevnostní brigády k ROTO
Na rozdíl od první republiky se už nepočítalo se vznikem většího specializovaného pevnostního útvaru. Přesto v dubnu 1952 vznikla 8. pevnostní brigáda se sídlem v Rajhradě, ještě téhož roku přejmenovaná na 8. pěší brigádu a ke konci roku 1954 reorganizovaná na 8. střeleckou brigádu. Jejím hlavním úkolem bylo obsazování a obrana pěchotních srubů — koncem roku 1955 ale přišel rozkaz ke zrušení útvaru.
V následujícím období se počítalo pouze s vyčleněním specializovaných rot v rámci běžných jednotek: rot osádek stálého opevnění, zkráceně ROTO. Kromě obsazení srubů v případě války měly na starost i běžnou údržbu a péči o zachování provozuschopnosti svěřených objektů.
Zapomenuté sruby a řádění Kovošrotu
Těžké opevnění mezi Bohumínem a Krkonošemi zatím postupně zarůstalo. Armáda mu nevěnovala větší pozornost — jen občas probíhaly kontroly uzamčení vybraných úseků, ovšem i ty později zcela ustaly.
O objekty ale projevil zájem národní podnik Kovošrot Hradec Králové. V roce 1953 získal od armády povolení k odstřelení pancéřových zvonů a kopulí na srubech, které přečkaly druhou světovou válku. Odstraněno bylo 24 těchto prvků. V letech 1954–1956 proběhlo další trhání, tentokrát už bez oficiálního povolení, tedy nelegálně.
Výsledek je tristní: ze 106 pancéřových prvků, které na objektech zůstaly po roce 1945, se na území bývalého Československa dochovalo pouze 57 kusů.
Neobvyklá využití
Seismická stanice N-S 45 „Polom”. Koncem 60. let začalo plánování vojenského geofyzikálního centra. Volba padla na oblast nedaleko Sedloňova v Orlických horách, konkrétně na objekt N-S 45, který měl být upraven jako seismická stanice. Práce začaly v roce 1972; celý srub byl prakticky kompletně zasypán a jeho vnitřní prostory uzpůsobeny pro provoz seismologického zařízení. Objekt slouží dodnes jako seismická stanice Armády České republiky — je to jediný pěchotní srub, který je stále aktivně využíván.
Akce Kahan III. Další vojenské využití přišlo v druhé polovině 80. let. Třetí fáze projektu se zaměřila na adaptaci samostatných pěchotních srubů pro zprostředkování komunikace objektů Kahan I a Kahan II s širším okolím. Vybrány byly N-S 70a „Na kopečku I”, N-S 70b „Na kopečku II” a N-S 71 „V sedle” na Náchodsku a K-S 14 „U cihelny” u Králík.
U K-S 14 došlo jen k drobným stavebním úpravám, na Náchodsku se ale od druhé poloviny 80. let rozběhly práce naplno. Srub N-S 71 měl sloužit pro potřeby armádního spojení v rámci případného válečného konfliktu mezi státy Varšavské smlouvy; objekty N-S 70a a N-S 70b se do projektu zapojily později. Všechny se plánovaly s bezpečným a odolným komunikačním napojením na tvrz Hanička, která fungovala jako centrální úkryt pro potřeby ministerstva vnitra. Šlo o technicky velmi náročnou úpravu zahrnující rozsáhlé stavební zásahy i výstavbu nových částí; komunikační stanice měly být schopny přečkat jaderný výbuch.
Práce pokračovaly až do roku 1991, kdy přišlo rozhodnutí projekt ukončit — adaptace se do té doby nepodařilo zcela dokončit.
Čas muzeí
Už v roce 1945 obdržela armáda žádost o zpřístupnění části opevnění nad Náchodem, ale iniciativu zamítla. Na první oficiální muzeum v pěchotním srubu si veřejnost musela počkat až do roku 1975, kdy byl pod názvem Skanzen bojové techniky ve Štítině zpřístupněn objekt OP-S 6 „Na zbytkovém” na Opavsku. Šlo o vůbec první pevnostní muzeum v samostatném srubu v tehdejší ČSSR; k uzavření došlo po roce 1989.
Na počátku 80. let začala pod vedením tehdejšího Muzea revolučních bojů a osvobození v Ostravě vznikat iniciativa na vybudování dalšího pevnostního muzea. Volba padla na sruby MO-S 18, 19 a 20 v Darkovičkách, přičemž hlavním objektem se stal MO-S 19 „V aleji”. Ten byl postupně upraven do podoby z roku 1938, což zahrnovalo i přesun střílen, zvonů a kopulí z jiných objektů.
Ještě na sklonku 80. let se rozběhly další rekonstrukce, skutečný rozmach ale nastal až v 90. letech. Tehdy vznikla řada nových pevnostních muzeí, z nichž mnohá fungují dodnes. Mezi nimi N-S 82 „Březinka” nad Náchodem, kde muzeum začalo vznikat na počátku 90. let a které je dnes nejlépe zrekonstruovaným samostatným pěchotním srubem v České republice i na Slovensku.
Definitivní konec vojenského využití
V průběhu 70. let začala armáda postupně opouštět některé objekty v Petržalce, především v souvislosti s rozšiřováním tamního sídliště. Reaktivované opevnění přesto zůstalo funkční až do počátku 90. let.
Sruby na jižní Moravě byly kvůli úsporám a technické zastaralosti definitivně vyklizeny a opuštěny teprve v roce 1999. Ve stejné době armáda zrušila jednotku ROTO, čímž zanikl poslední útvar specializovaný na opevnění. Objekty na Slovensku už v té době vojensky využívány nebyly.
Do dnešních dnů tak aktivně slouží už pouze srub N-S 45 se seismickou stanicí.
Zdroj: Suchánek, Jiří – Fuksa, Ivan: Čs. opevnění 1935–1938: Pěchotní sruby. Extra Publishing, Brno 2025 (edice Největší války), ISBN 978-80-7525-757-4. Dále: Minařík, P. – Šrámek, P.: Čs. stálé opevnění 1945–1950, Historie a vojenství 4/2001; Binar, A.: Záměry vojenského využití československého opevnění německým velením na konci druhé světové války, Brno 2020.
Naposledy aktualizováno: 8. srpna 2026