Příběh československých tvrzí Mnichovem nekončí. Následujících padesát let je v mnoha ohledech pozoruhodnějších než samotná stavba — a rozhodně dramatičtějších.
Sedm dní na vyklizení
Po vyhlášení mobilizace 23. září 1938 se na tvrzích podle nařízení ŘOP pokračovalo ve stavební činnosti — pokud to okolnosti dovolily — se zbylým dělnictvem, pracovními rotami a mužstvem útvarů, které opevnění obsadily. Nasazovaly se hlavně na zřizování obvodových překážek.
Zastavení všech prací a příprava evakuace přišly začátkem října, postupně podle toho, jak jednotlivá území přebírala německá armáda.
Pořadí odsunu bylo dané:
- střelivo a proviant
- vnitřní zařízení — motory, dynama, ventilátory, filtry, telefonní ústředny
- zbraně měly zůstat v objektech s 10% zásobou munice až do vyjasnění situace
- teprve po dohodě o odstoupení území přišlo nařízení evakuovat i zbraně, střelivo a kabelové uzávěry
Odsun probíhal téměř bez přerušení, i po nocích. Velmi dobře se osvědčily skupinky montérů Škodových závodů, kteří dorazili s nářadím a vlastním autobusem. Menší užitek přinesly civilní pracovní roty, jejichž kázeň narušil bojkot ze strany místních Němců.
Vojín František Volf vzpomínal na evakuaci Boudy:
„Muselo se začít vyklízet podzemí. Byly zde zbraně, velké množství nábojů a dalšího materiálu. Měli jsme na to sedm dní. Kdo měl ruce a nohy zdravé, jen skončil strážní směnu, nastoupil na odsun střeliva a odmontovávání zbraní. Když se zjistilo, že bychom časově neuspěli, prodloužili si strážní směny stojky na dvojnásobek a zbytek se ve dne i v noci věnoval tahání beden střeliva a dalšího materiálu na auta.”
Co se odvézt nestihlo, vojáci raději ničili:
„Strážní směny s dvoukilovými kladivy chodily po podzemních chodbách a kdejakou elektrickou konzolu rozflákaly. Těžké a lítostivé bylo ničení vodovodních rozvodů. Že jsme nedokázali odsunout haldy ostnatého drátu a hromady otesaných klád, netřeba zdůrazňovat. Nebyl prostě čas.”
Bilance z prostoru trutnovského Ženijního skupinového velitelství VI ukazuje, jak nerovný ten závod byl:
| Odvezeno | Zůstalo na staveništích | |
|---|---|---|
| Cement | 36 vagonů | 262 vagonů |
| Železo | 89 vagonů | 79 vagonů |
| Železné sloupy | 63 vagonů | 13 vagonů |
| Rozsocháče | 122 vagonů | 5 vagonů |
Jedinou výjimkou byla rozestavěná tvrz Dobrošov, která měla jako jediná zůstat československé armádě. I tam se ale práce zastavily; místo plánované svážnice byla ještě vybetonována provizorní šikmá chodba s menším profilem ukončená portálem s mřížovými dveřmi, a pracovní i nedokončené šachty u srubů N-S 74, N-S 76 a N-S 77 se zavezly.
Králický polygon
Po obsazení pohraničí se pevnosti staly vítaným cílem nejen pro zvědavé civilisty, ale především pro německé vojáky včetně delegací z vedení třetí říše. Prim hrály Smolkov a Hůrka. Druhou zmíněnou si 5. prosince 1938 prohlédl Adolf Hitler v doprovodu nejvyššího velení Wehrmachtu; podle části zdrojů se zúčastnil i postřelovacích zkoušek.
Německá armáda velmi záhy zahájila důkladný průzkum a testování celého systému:
| Zkouška | Kde |
|---|---|
| Postřelování granáty ráže 21 cm | K-S 11, K-S 21, K-S 22, K-S 42 |
| Výbuch nálože v revizní šachtě kanalizace | K-S 24 (Bouda) — celý objekt byl odtržen od základů a posunut asi o 50 cm |
| Kumulativní nálože | různé objekty |
| Podkaliberní protibetonové střely Röchling | Hůrka, Hanička, Dobrošov |
| Výbušný plyn Taifun — objekty se jím měly napouštět a poté odpalovat | Hůrka |
| Ocelové sítě k zachycení letecké pumy | Smolkov |
| Typy uzávěr podzemních chodeb | Bouda (zničeny postřelováním), Adam (odpálením nálože) |
Od roku 1940 probíhaly v okolí Králík důkladné zkoušky československého pevnostního materiálu až do roku 1942.
Zbrojovka montovala pro Wehrmacht
Unikátní svědectví přinášejí archiválie brněnské Zbrojovky, jejíž zaměstnanci pracovali na montáži takzvaných zařízení „DZ” — střílen, lafet, periskopů a vnitřního vybavení zvonů.
Už v červenci 1939 vykonal vedoucí inženýr Zbrojovky Petr Vítek na žádost berlínských vojenských úřadů cestu do Králík, aby zjistil, co je třeba dodat pro objekty určené ke zkušebním účelům. Změřeno bylo osm objektů. Zajímavá poznámka z jeho zprávy: „Pozorovací věž dělostřelecká, která se má také zařídit, nebyla v úseku Králíky–Rokytnice nalezena v původním stavu (věže a zvony jsou vytrhány a připraveny k odvezení).”
Vystrojeny měly být objekty K-S 10 a K-S 12a tvrze Hůrka a samostatné pěchotní sruby K-S 14, K-S 25 a K-S 26. Montáž běžela od května 1940. Vítkovy cestovní zprávy zachycují i praktické potíže: „Zjistili jsme, že do skladiště pršelo a některé bedny byly úplně mokré. Bylo nutno asi 10 beden rozbaliti, lafety a periskopy, které již rezavěly, očistiti, znovu konzervovati. (…) Pracovní podmínky jsou dosti těžké. Objekty nejsou větrány, je v nich vlhko a zima.”
Od 9. září 1940 pak Vítek přihlížel samotným zkouškám: střelbě z lehkého a těžkého kulometu na vzdálenost 25 m při pevném uchycení v lafetách (přesnost, rozptyl, úhel zdvihu), zkoušce plynů při současné střelbě dvou těžkých a jednoho lehkého kulometu z jedné střelecké místnosti a zkoušce plynu při střelbě lehkého kulometu ze zvonu.
Witzig, Adam a Eben-Emael
Nejznámější epizoda: objekty tvrze Adam posloužily v prosinci 1939 při výcviku speciální jednotky výsadkových ženistů pod velením nadporučíka Rudolfa Witziga. Ten se se svými muži o pár měsíců později zapsal do historie dobytím belgické tvrze Eben-Emael.
Že na něj československé sruby zapůsobily, dokládá závěr jeho hlášení sepsaného v květnu 1940 po úspěšné akci:
„Belgická opevňovací stavební technika, tak jak se zde jeví, zůstává u jednotlivých objektů daleko pozadu za českým pojetím. Každý jednotlivý objekt českých tvrzí disponuje blízkou obranou kasemat, kruhovou obranou pěchotních srubů, každý srub je vybaven překážkami a ochranným příkopem. To všechno zde chybí. Sruby se kryjí pouze navzájem. České dělostřelecké kasematy, na kterých jsme k naší přípravě cvičili, by bývaly s našimi prostředky téměř nedobytné, belgické nám oproti tomu připadaly jako dětská hra.”
Likvidace
Kromě zkoušek neměli Němci pro opevnění žádné využití — spíš naopak jim bylo coby připomínka českých snah o obranu vlasti ideologicky na obtíž. Postupně proto probíhala jeho likvidace: rozebírání zátarasů, demontáž vnitřního vybavení, vykopávání telefonních kabelů a nakonec trhací práce, jejichž cílem bylo získat pancéřové zvony a kopule, v druhé řadě i střílny pro hlavní zbraně.
Zkázu nakonec v polovině 50. let dokonal národní podnik Kovošrot, který ještě surovějším způsobem vytrhal zvony z objektů tvrzí Hůrka a Bouda a jejich okolí, později i z Haničky a přilehlých izolovaných srubů.
Konec války: továrna a koncentrační tábor
V závěru války se německý pohled na upotřebitelnost čs. opevnění změnil.
Na Hůrce došlo v rámci decentralizace nacistického průmyslu ke zřízení podzemní zbrojní továrny společnosti FAMO a na povrchu tvrze se od listopadu 1944 budoval barákový tábor pro vězně pobočky koncentračního tábora Gross Rosen, kteří měli v podzemí pracovat. Úpravy tvrze ani stavba tábora se do konce války nestihly dokončit a výroba se nikdy naplno nerozběhla.
Začátkem roku 1945 se Wehrmacht pokusil čs. opevnění zapojit do obrany před rychle postupující Rudou armádou, především na Ostravsku a Opavsku. U Smolkova shledali němečtí inženýři komplex relativně dobře využitelným — byla tam pitná voda i osvětlení — ale bojovou hodnotu snižovalo poškození pancéřových prvků. Navrhli proto přeměnu na protiletecký kryt, skladiště nebo ubytovací prostor pro zhruba 800 vojáků, případně skladovací plochy o výměře 2 100 m². K rozsáhlejšímu využití nedošlo; po pádu třetí říše se v podzemí našly jen zásoby porcelánového nádobí a sanitárního materiálu.
Poválečné plány za 11 miliard
Navzdory zkušenostem z války schválil náčelník Hlavního štábu hned v roce 1945 pokyny pro přípravné práce k opětovnému budování pevnostního systému. 1. března 1947 vzniklo samostatně působící nové Ředitelství opevňovacích prací.
Projekt na rekonstrukci a dostavbu prvorepublikového opevnění, zpracovaný už v listopadu 1945, byl velkorysý: 11 miliard korun, dvě etapy. V letech 1946–1950 obnova lehkých a těžkých objektů a dostavba těžkého opevnění na jižní Moravě, v letech 1951–1955 pokračování od Šumavy přes Krušné hory po Krkonoše.
Realita byla nepoměrně skromnější:
| Rok | Co se skutečně stalo |
|---|---|
| 1946 | průzkum zachovaného opevnění, zjištění stavu, vytvoření evidence |
| 1947 | drobné opravy na Smolkově — dvacetičlenný oddíl vyčistil podzemí a kanalizaci, zabetonoval probourané otvory, odčerpal vodu. Na Adamu, Boudě a Haničce se pro nedostatek peněz přistoupilo jen k osazení mřížových vrat, na Hůrce k jejich opravě |
| březen–květen 1948 | vyklízecí práce na Hůrce, Boudě, Adamu a Haničce. Z podzemí Hůrky se vyvezlo 600 m³ suti a 329 kusů nevybuchlé německé munice včetně granátů ráže 21 a 15 cm. Na Boudě odstřeleny okupační posuvné železobetonové uzávěry a hlavní galerie v délce 25 m zpevněna výdřevou |
Po komunistickém převratu v roce 1948 se ale zásadně změnila vnitropolitická situace: vzhledem k nové orientaci zahraniční politiky už nebylo opevňování severní hranice nutné. Pro bývalé tvrze se začalo hledat využití jako muniční sklady.
- Smolkov — jako první, 1948
- Bouda — rekonstrukce a dostavba květen 1949 – duben 1950, firma Baraba, Praha (znárodněná společnost Ing. Zdenko Kruliš), náklady asi 24,5 milionu Kč. Plán počítal s rozšířením o 11 nových sálů o ploše 5 000 m²; zahájen byl výlom jen dvou, pak práce skončily
- Hůrka, Adam — jako muniční sklady až od roku 1956
Chráněná pracoviště: plán za plánem
Od roku 1960 opět probíhala jednání o přestavbě tvrzí na chráněná pracoviště pro případ jaderného konfliktu. 7. února 1961 proběhla inspekce Adamu, Hůrky, Boudy a Haničky. Ze zápisu lze vyčíst, jak tvrze na začátku 60. let vypadaly:
„Objekt Adam je soustředěn na malé ploše, výhodně dispozičně řešen, umístěn stranou osad. (…) Je ve velmi dobrém stavebním stavu a jeho stavební úpravy nebudou zvlášť náročné.”
„Objekt Bouda je v lesním masivu východně Těchonína. Objekt je rozrušený, mokrý s porušeným odvodněním. I když by se z hlediska utajení jevil výhodnější, je třeba uvážit značné rekonstrukční náklady, obtížný přístup po serpentinách neudržované lesní cesty.”
„Objekt Hanička je v lesním masivu severovýchodně Rokytnice v Orlických horách. Přestože je neopraven a neudržován, je vcelku v dobrém stavebním stavu.”
Schválena byla rekonstrukce Adamu a Hůrky, přičemž místo Hůrky mohla být eventuálně použita Hanička. Přestavba měla proběhnout v letech 1962–1964. K realizaci znovu nedošlo.
Adam přitom měl podle plánu z roku 1954 sloužit jako úkryt s kapacitou 666, později až 900 osob. Nakonec zůstal v držení správy raketového vojska a dělostřelectva se skladovanou raketovou municí.
KAHAN
Hanička je jediná tvrz, u které se od plánů skutečně přešlo k činům.
| Rok | Událost |
|---|---|
| 1969 | tvrz zpřístupněna veřejnosti. Na informační brožuře se podílel bývalý důstojník ŘOP Ing. Josef Hubálek; na tvrzi působila skupina průvodců |
| 1975 | objekty přebírá federální ministerstvo vnitra a celý areál uzavírá |
| 1978 | studie: hotový objekt měl odolávat tlakové vlně i všem druhotným účinkům jaderného výbuchu, bojovým chemickým i biologickým zbraním, přímým zásahům konvenčních zbraní do stanovené ráže a účinkům neutronové pumy |
| 1979 | zahájena přestavba pod krycím jménem KAHAN. Autonomnost 7 dnů, s doplňováním zásob asi 50 dnů; kapacita zhruba 200 osob včetně provozní skupiny |
| etapy | KAHAN 1, KAHAN 2 a KAHAN 2 – rozšíření; ukončení plánováno na první polovinu 90. let |
| výsledek | nedokončeno, byť práce pokračovaly ještě krátce po pádu režimu |
| 1995 | tvrz znovu zpřístupněna veřejnosti |
Cesta k veřejnosti
| Tvrz | Zpřístupněna |
|---|---|
| Hanička | 1969 → uzavřena 1975 → znovu 1995 |
| Dobrošov | 1969 |
| Bouda | 1990 |
| Stachelberg | po roce 1989 |
| Skutina | po roce 1989 |
| Hůrka | po roce 1989 |
| Adam | nepřístupná — v držení AČR, jen povrch |
| Smolkov | nepřístupná — v držení AČR, jen povrch |
Tvrze ve filmu
Tvrze se objevily v řadě snímků:
- Neporažení (1956, Jiří Sequens) — natáčeno na Adamu; v duchu doby silně zabarveno komunistickou ideologií
- Dny zrady (1972, Otakar Vávra) — Hanička a Dobrošov; kvůli filmu vznikly dvě makety pevnostních houfnic, dnes na Dobrošově
- Pevnost (1979) — maďarský sci-fi snímek, Dobrošov
- Člověk proti zkáze (1989, Štěpán Skalský) — Dobrošov
Fortifikačně nejcennější je ale dokument Pozůstalost 1938, natočený v roce 1968 na Boudě, Haničce a Dobrošově. Autoři z armádního filmového studia v čele s režisérem Tomášem Škrdlantem přivezli bývalé obránce a budovatele pevností zpět na místa jejich předválečného působení a nechali je v autentických prostorách vzpomínat. Ve dvacetiminutovém filmu vystupuje mimo jiné bývalý přednosta stavebně-administrativní skupiny ŘOP Josef Hubálek a velitel tvrze Hanička Jaroslav Novák.
Vzhledem k událostem roku 1968 byl snímek záhy stažen z distribuce a na desítky let se zařadil mezi „trezorové” filmy.
Zdroj: Suchánek, Jiří: Čs. opevnění 1935–1938 — Dělostřelecké tvrze. Extra Publishing, Brno 2024. Text zpracován vlastními slovy; fotografie z knihy nepřebíráme.
Naposledy aktualizováno: 8. srpna 2026