„Síla opevnění záleží netoliko v jeho technické odolnosti, ale ve větší míře také v jeho osádce. (…) Nedostatek morálky a vojenského cítění vůbec byl jednou z příčin pádu velkých pevností za světové války.”
— Zásady pro organizaci jednotek stálých opevnění, 1939
O betonu a pancíři se píše snadno. O tom, jaké to bylo uvnitř, mnohem hůř — a přitom právě to je nejzajímavější.
Kolik lidí a kdo to byl
Síla osádky se odvíjela od velikosti tvrze:
| Tvrz | Válečná osádka |
|---|---|
| Adam | 611 osob — 34 důstojníků, 12 rotmistrů, 564 mužů |
| Bouda | 316 osob — 21 důstojníků, 8 rotmistrů, 287 mužů |
K těmto počtům je nutné připočíst ještě pěchotu ubytovanou v podzemí tvrze, která měla vést obranný boj na jejím povrchu v případě průniku nepřítele — u malých tvrzí půlrotu, u těch největších dvě roty.
Pět zvláštních útvarů
Od poloviny května 1938 vzniklo u hraničářských pluků pět zvláštních útvarů pro stavebně nejdokončenější tvrze. Od 25. června 1938 byly přeznačeny na regulérní prapory.
| Tvrz | Útvar | Prapor | Velitel k 1. 9. 1938 | Sídlo |
|---|---|---|---|---|
| Smolkov | „Sm” | V. prapor hran. pluku 4 | pplk. pěch. Ladislav Honc | Hrabyně |
| Hůrka | „Bg” | V. prapor hran. pluku 6 | pplk. pěch. Ervín Maršák | Červená Voda |
| Bouda | „Ba” | V. prapor hran. pluku 19 | mjr. pěch. Jan Špale | Těchonín |
| Adam | „A” | VI. prapor hran. pluku 19 | pplk. pěch. Antonín Kostrhún | Těchonín |
| Hanička | „H” | VII. prapor hran. pluku 19 | mjr. pěch. Jaroslav Novák | Rokytnice v Orl. horách |
Poručík Karel Pyšný, velitel pěchotního srubu K-S 39 „Hodek” na Adamu, popsal vznik útvarů z pohledu řadového důstojníka:
„Na počátku května 1938 byly u našeho praporu nově zřízeny dvě nové jednotky postavené jak z vojáků, kteří již v Těchoníně sloužili, tak i z několika desítek nově příchozích. (…) Pod oněmi ,zvláštními útvary’ se neskrývalo nic jiného než trojice dělostřeleckých tvrzí Bouda, Adam a Hanička.”
A jeho střízlivý komentář k přejmenování na prapory:
„Označení to bylo sice honosné, ale pramálo vypovídalo o realitě. Jmenovali jsme se sice prapor, ale ve skutečnosti bylo i nás na Adamu, kde byla osádka nejpočetnější, sotva na rotu.”
Kolik se spalo
ŘOP řešilo problematiku lůžek už na konci ledna 1936. Podle sdělení kapitána francouzské armády Forcevilla byla ve francouzských tvrzích i srubech zajištěna lůžka pro tři čtvrtiny osádky; československá praxe (50 %) se ukázala jako nedostatečná.
Výsledný klíč po poradě zněl:
| Podíl osádky | Režim |
|---|---|
| 25 % | bdí ve službě u zbraní a strojů |
| 25 % | spí oblečeno v pohotovosti u zbraní a strojů |
| ~17 % | spí v ubikacích na pryčnách v pohotovosti — „toto mužstvo signál je vzbudí” |
| ~33 % | spí normálně, svlečeno, na lůžkách v ubikacích |
Dokument shrnoval: „Má-li býti zachována dobrá bojová odolnost osádky po delší dobu, zdá se, že takto stanovený poměr je nejvhodnější.”
Baráky, ze kterých sešlo
V polovině roku 1936 řešilo ŘOP ubytování mírových osádek. Zpráva majora generálního štábu Karla Lukase konstatovala:
„Nepříznivé podmínky ubytovací v objektech — zima, vlhkost, tma — budou míti negativní vliv na tyto žádané vlastnosti. Tím mohla býti ohrožena pohotovost a bojeschopnost osádky. Bude proto nutno ubytovat mírovou osádku stálého opevnění mimo sruby v barácích.”
Baráky měly být suché a teplé, blízko pevnosti, chráněné před nepřátelským pozorováním, ale nebránící vlastnímu pozorování a hlavním směrům palby — a snadno zničitelné pro případ mobilizace. Pro tvrz se počítalo s jedním barákem u vchodového srubu.
Ze stavby baráků nakonec sešlo. Přednosta taktického oddělení ŘOP rozhodl, že se věc vyřeší až po zkušenostech z ubytování mužstva přímo v objektech.
Ty zkušenosti přišly — a byly špatné.
Jaké to doopravdy bylo
Poručík Pyšný:
„Dosud zrající beton totiž vyzařoval zvláštní vlhko a chlad. Ne že by snad ve srubech byla zima, to se nedá říct, ale ráno jste se probouzel malátný a otupělý. Noc se tam samozřejmě přečkat dala, ale vůbec jste si neodpočinul.”
Někteří vojáci uvnitř nemohli spát prakticky vůbec a chodili si raději lehnout ven před objekt:
„Pamatuji si, že jsem jednou dokonce při kontrole stráží ve tmě do čehosi narazil a ona to byla postel i s vojákem, který si ji tajně ze srubu vystěhoval ven. Měl jsem tehdy s tím chlapcem pohovor, ale nemohl jsem ho potrestat, protože ho pobyt uvnitř objektu skutečně doslova vysával z fyzických sil.”
Řešení nakonec přišlo od stavebních firem. Osádky si po dohodě zabraly uvolněné dřevěné stavební baráky — na Adamu i na Boudě šlo o baráky firmy Ing. Zdenko Kruliš. Velitelé tento „způsob vegetování na objektech” tolerovali až do všeobecné mobilizace v září 1938.
A v podzemí? Pyšný:
„Obrovské podzemní prostory překvapovaly svou rozlehlostí a dodnes si pamatuji, s jakou ozvěnou se moje kroky rozléhaly, když jsem jimi procházel. (…) Byla zde obrovská podzemní kasárna s velitelstvím, kancelářemi, kuchyní, nemocnicí i sociálním zařízením. Tyto prostory jsme však dosud nevyužívali. Jestliže to i v samotných povrchových objektech nebylo právě příjemné, v podzemí se prozatím nedalo bydlet ani náhodou.”
Zajímavý provozní detail: na Adamu osádky do objektů nevcházely vchodovým srubem, ale nouzovými východy v ochranných příkopech. „Bylo to z naprosto prozaického důvodu, vždyť komu by se chtělo stále trmácet ke vchodovému objektu.” Do podzemí se scházelo po točitých schodištích vroubících výtahové šachty — „bylo to kratší, ne však pohodlnější, protože schodiště dosud nebyla opatřena zábradlím a otvor mizící v hlubině vedle vás nevěstil nic dobrého.”
Co se skladovalo: proviant Haničky
Nejlepší představu o zásobách dává soupis proviantu, který ŘOP v červnu 1938 opatřilo pro prozatímní osádku tvrze Hanička čítající tehdy 169 osob:
- 2 500 kávovinových konzerv
- 1 185 kg sucharového chleba
- 170 konzerv hovězí polévky (jedna konzerva = dávka na 6 dnů)
- 170 konzerv hrachové polévky a 170 hrachové s rýží (jedna = dávka na 4 dny)
- 338 dávek konzervovaného hovězího, 338 vepřového, 338 vojenského hašé
- 340 dávek hovězího s rajskou omáčkou a makarony, 170 s rýží
- 170 dávek uzeného masa s kroupami a fazolemi, 170 Székely guláše, 170 uzeného se zelím, 170 hovězího s rýží, 170 rizota
- 118 kg čokolády, 2,4 kg čaje, 140 kg kostkového cukru, 2,4 kg kyseliny citronové, 12 kg soli
- 235 kg ovocného kompotu, 94 krabic kyselých okurek
- 120 l rumu
- 25 600 cigaret „Zora”, 1 400 cigaret „Egypt”, 340 doutníků „Krátké”, 20 doutníků „Kuba”, 250 balíčků dýmkového tabáku
- 500 krabiček zápalek, 12 kg mýdla, 25,5 kg svíček
Služba: střídání po týdnu
Zlom nastal s vyhlášením květnové ostrahy hranic v roce 1938. Pyšný:
„V kasárnách byl vyhlášen poplach, vydány zbraně a ostré střelivo a všichni jsme se ještě za tmy přesunuli do objektů. (…) K ničemu však nedošlo. Němci na nás nezaútočili, záložníci se po měsíci vrátili domů a situace v pohraničí se pomalu stabilizovala. Ne však u nás v objektech. Zatímco až do května 1938 byly do srubů vysílány pouze nepříliš početné stráže, od té doby byla v objektech trvale přítomna polovina osádky, zatímco druhá sloužila tou dobou v kasárnách. Střídaly se pravidelně každý týden.”
Vojáci trávili většinu času u svých zbraní — cvičilo se rozebírání a skládání, nabíjení a vybíjení, drilovaly se veškeré postupy. Kromě toho bylo neustále třeba vysílat hlídky.
A protože tvrz byla pořád staveništěm, část vojáků se podílela přímo na stavbě: kácela průseky a čistila palebné vějíře od porostu, budovala překážky, někteří dokonce vypomáhali při betonování vchodového objektu „Na sekyře” a v srpnu 1938 při budování dělostřelecké věže „Trigonometr”.
Nepřítel za plotem
Německá špionáž byla všudypřítomná a vojáci vůči ní většinou bezmocní. Pyšný:
„Co chvíli jsme pozorovali, jak se v předpolí Kašparovy chaty pohybují na německém území skupinky důstojníků Wehrmachtu s nejrůznějšími přístroji, s nimiž obhlížely naše území. Zajímavé bylo, že při těchto obchůzkách Němci obvykle používali velké slunečníky, kterými se před námi kryli, takže jsme přesně nevěděli, ani kdo se po těch pohraničních pěšinkách právě pohybuje, ani jaké přístroje přesně používá.”
To byla ovšem jen špička ledovce — Němci měli přímo na československém území rozsáhlou síť spolupracovníků a agentů, kteří vyhotovovali nákresy i fotografie stavěných objektů nebo informovali přímo z továren o chystaném vybavení.
Návštěvy: Francouzi shora, Sověti do detailu
Nepříjemnou součástí služby byly kontroly a delegace. Pyšného postřeh stojí za citaci:
„Pokud jde o vojáky, vyskytovali se u nás nejčastěji Rusové a Francouzi. Zatímco ti druzí se na naše opevnění dívali s těžko potlačovaným despektem, jako by jen oni se svou Maginotovou linií snědli veškerou moudrost, Sověti byli úplně jiní. Moc toho nenapovídali, ale na druhou stranu všechno důkladně prolézali a studovali. Když už se na něco zeptali, byly to vždy otázky na ,tělo’. Bylo zkrátka vidět, že je mají dobře rozmyšlené a že tomu, na co se ptají, výborně rozumějí.”
Pozorovatel v dřevěné budce
Dělostřelecký pozorovatel poručík Jindřich Stach měl mít bojové stanoviště v pancéřovém zvonu pěchotního srubu K-S 23 na Boudě. Zvon nedorazil:
„Místo v pancéřovém zvonu jsem seděl v improvizované dřevěné budce pokryté lepenkou, která mě chránila před deštěm. Připadal jsem si tam chvílemi jako myslivec na posedu, protože ona boudička neměla čelní stěnu.”
Zpočátku měl k dispozici jen triedr, později kvalitní dělostřelecký dalekohled „patnácterák”, se kterým se ovšem ve stísněných podmínkách špatně manipulovalo. Pomohla si improvizovaná pomůcka — prkénko s vlastnoručně vynesenou stupnicí a hlavními pozorovacími směry:
„I když by nad touto pomůckou možná leckdo ohrnul nos, v praxi se mi výtečně osvědčila. Pamatuji si, že když byla v září 1938 přepadena tlupou sudetoněmeckého Freikorpsu celnice v Dolních Boříkovicích, mohl jsem nadřízeným se 100% určitostí hlásit, že jde právě o přepad celního úřadu.”
Zkouška tajného východu
Velitel dělostřeleckého srubu MO-S 39 „U trigonometru” na Smolkově, poručík Břetislav Přikryl, byl svědkem něčeho, co za celou existenci čs. opevnění zažila hrstka lidí — praktické zkoušky tajného východu z podzemí:
„Tajný východ byl umístěn v hlavní chodbě blíže k východu. Ve stěně byla dvoje úzká uzamykatelná pancéřová dvířka, kterých však bylo v chodbě více, takže nebyla nápadná. Za dvířky byla vybetonovaná šachta kolmo vzhůru do poloviční výše nakrytí zeminy nad tvrzí. Šachta končila betonovou deskou s ocelovým kruhem. Otáčel jsem pancéřovým ocelovým kruhem až do chvíle, kdy se ozval silný úder a zvuk padající zeminy. Po chvíli jsem otevřel pancéřová dvířka, prolezl jimi a další svislou šachtou vylezl k povrchu. Beton šachty končil asi jeden metr pod úrovní země.”
Zkoušce byli přítomni jen velitel tvrze, jeho zástupce a jeden inženýr. Zeminu později odstranili firemní dělníci, kteří díru na povrchu zasypali, zamaskovali a vše uvedli do původního stavu.
Mobilizace
Vyhlášení všeobecné mobilizace 23. září 1938 nepředstavovalo pro osádky tvrzí výraznou změnu režimu — spíš úlevu od stupňujícího se napětí. Pyšný:
„Vyhlášení všeobecné mobilizace se nás popravdě řečeno nijak zásadně nedotklo. Již déle než čtyři měsíce jsme totiž žili v objektech ve stavu zvýšené pohotovosti. (…) Změna se snad týkala pouze zvýšeného počtu hlídek.”
Skončila ale benevolence ohledně spaní mimo objekty: „Pak šla veškerá benevolence ohledně pobytu ve srubech stranou, a dokonce jsme měli nařízeno chodit vojáky ve srubech kontrolovat, zda uvnitř doopravdy spí.”
Jak to viděli oni sami
Poručík Pyšný napsal to, co je asi nejpoctivější shrnutí celé situace:
„Přesto však existovalo velké množství nedostatků, které nám dělaly velké starosti. Největší problém jsme spatřovali především v nedodaných zvonech a kopulích. (…) Na Adamu nám ale chyběla i dělostřelecká věž, kulometná otočná věž na ,Háječku’ a již zmíněný minometný srub nebyl dokonce ani vybetonován. Zkrátka příliš mnoho improvizací a závažných nedostatků.
Osobně jsem byl přesvědčen, že bychom sice nějakou dobu soustředěnému nepřátelskému útoku na tvrz odolávat dokázali, ale dlouho bychom se neudrželi. Přesto nikdo z nás ani v náznaku nehovořil o možnosti opustit objekty bez boje, vzdát se, kapitulovat. Byli jsme připraveni na vše. Počítali jsme s tím, že při obraně tvrze pravděpodobně padneme. Nikdo však nepanikařil, nezoufal.”
Co je čekalo potom
Osudy velitelů tvrzí jsou samostatnou a smutnou kapitolou:
| Velitel | Tvrz | Osud |
|---|---|---|
| pplk. Ervín Maršák | Hůrka | umučen gestapem v roce 1944 |
| pplk. Antonín Kostrhún | Adam | 1948 propuštěn z armády; 1950 odsouzen do TNP na Mírově na 18 měsíců, kruté věznění včetně bití; propuštěn 1951 jako degradovaný vojín v záloze; 27. 3. 1952 se vzhledem ke svému stavu smrtelně zranil |
| mjr. Jaroslav Novák | Hanička | 1953 zatčen StB, odsouzen na 10 let pro údajnou vlastizradu; po zrušení rozsudku 4 roky za neoznámení trestného činu; propuštěn 1955 na amnestii |
| pplk. Ladislav Honc | Smolkov | po únoru 1948 „pouze” propuštěn z armády pro nespolehlivost |
| mjr. Jan Špale | Bouda | po únoru 1948 „pouze” propuštěn z armády pro nespolehlivost |
Zdroj: Suchánek, Jiří: Čs. opevnění 1935–1938 — Dělostřelecké tvrze. Extra Publishing, Brno 2024. Vzpomínky poručíků Pyšného, Stacha, Přikryla a nadporučíka Šafera převzaty odtud (původně mj. Stehlík, E. – Vaňourek, M.: Hraničáři od Adamovy hory). Text zpracován vlastními slovy; fotografie z knihy nepřebíráme.
Naposledy aktualizováno: 8. srpna 2026