„Sešel se nás na stavbě poměrně početný tým vojáků i civilních zaměstnanců vojenské správy. Vycházeli jsme spolu výborně a dobře jsme spolupracovali. Vždyť nám všem šlo o to jediné. Co nejdříve opevnit hranice a připravit tak republiku co nejlépe k obraně.”
— nadporučík stavební služby Ing. Karel Šafer, stavbyvedoucí na podúseku 6./III. Adam
Budování tvrze se v mnoha krocích podobalo stavbě izolovaného pěchotního srubu. Specifikum, které z tvrze dělalo tvrz, byly práce v podzemí.
Nejdřív kolíky
Celý proces začínal přípravou vytyčení na papíře — musely být hotové takzvané N-plány objektů a celého podzemí, nebo alespoň celková dispozice podzemí v měřítku 1:1 000 se schematickými tvary skladišť, kasáren a strojovny.
Vytyčení v terénu prováděl důstojník pověřený zpracováním plánů se svou měřickou skupinou: jeden až dva aspiranti a pět až šest vojínů.
Systém barevných kolíků:
| Kolík | Význam |
|---|---|
| Červený | výchozí bod každého povrchového objektu — většinou přímo ve středu budoucí pravé střílny protitankového kanonu |
| Silné bílé s hřebíky | osy šachty — nejdůležitější body |
| Bílo-modrý | střed studny |
| Modrá hlava s hřebíkem | body osy podzemí |
| menší kolíky | ostatní body z vytyčovacího náčrtku |
Podzemí se vytyčovalo obvykle od vstupního objektu, nejprve směrově, pak výškově s kontrolním připojením na stávající bod státní nivelace.
Desátník aspirant Ing. Karel Hrubec, který vyměřoval mimo jiné na Boudě, popsal podmínky, v nichž se pracovalo:
„Jako dopravní prostředek nám tehdy sloužilo nákladní auto Tatra model snad z roku 1919, na plných gumách, s řetězovým náhonem zadních kol, bez budky řidiče, jen s čelním sklem a acetylenovým světlem místo elektrických reflektorů. Vzhledem k velké spotřebě (přibližně 100 l na 100 km) musel být na ložné ploše vedle vojáků a materiálu umístěný také plný barel benzinu. (…) Malá výkonnost motoru nás nutila odstavovat vůz před každým větším stoupáním, a tak naše skupina absolvovala nejpodstatnější a nejtěžší části příchodu na pracoviště pěšky s těžkým nákladem na zádech.”
Pozemky a průzkum podloží
Vojenská správa musela nejprve získat povětšinou soukromé pozemky — buď výkupem, nebo vyvlastněním podle zákona č. 63/1935 Sb. o vyvlastnění k účelům obrany státu. Majitel dostal náhradu ve výši obecné ceny, v hotovosti nebo jinou nemovitostí. V zájmu obrany státu se nesměly zveřejňovat žádné zprávy o výkupech, ani o poloze a velikosti dotčených pozemků; vlastníci byli upozorněni na tajný charakter těchto úkonů.
Následoval průzkum podloží. Na místě budoucího objektu se provedly mělké sondy a u tvrzí navíc alespoň jedna hluboká sonda. Na Králicku se hloubily na podzim 1935 a velitel ŽSV III podplukovník Ing. Karel Špalek hlásil na ŘOP jejich stav:
| Sonda | Cílová hloubka | Stav koncem října 1935 |
|---|---|---|
| Berghöhe (Hůrka) | 23 m | 18 m — „vody přibývá, třeba stále pumpovat” |
| Baudenkoppe (Bouda) | 21 m | 11 m — „vodu stačí vybrat těžními okovy” |
| Adam | 26 m | 17 m — „voda se začíná objevovat” |
Staveniště
Areál musel být oplocen 2–3 m vysokou dřevěnou ohradou, která měla mimo jiné zabránit pozorování zvenčí; jeden nebo více vjezdů vždy střežila vojenská stráž.
Uvnitř: skládky dřeva, kameniva, speciálního pevnostního cementu a armovacího železa, trafostanice, sklady, čerpací stanice na vodu — a staveništní barák s ubytováním pro strážní jednotku, vojenský stavební dozor, techniky firmy i dělníky, včetně kantýny s teplou stravou.
Šlo o poměrně jednoduché budovy s nízkou životností. Jen u tvrzí se stavěly důkladněji a s větším komfortem, protože práce trvaly nepoměrně déle než u samostatných srubů. To se v roce 1938 ukázalo jako nečekaně užitečné — v čerstvě vybetonovaných srubech se nedalo spát a osádky se do těchto baráků nastěhovaly.
Na staveništi tvrze navíc fungovala polní stavební úzkorozchodná dráha, určená zejména k přesunu materiálu vylámaného z podzemí.
Šachty
Po vykácení stromů a přípravě výkopů pro základové desky se u tvrzí hloubily šachty od jednotlivých objektů do podzemí — v některých případech se postupovalo i opačným směrem, tedy z podzemí k povrchu.
Kromě nich se zřizovaly i pracovní šachty, které měly hned pět funkcí:
- umístění nákladního výtahu — nahoru rubanina, dolů výdřeva a později beton
- větrání po dobu výstavby
- čerpání vody
- vedení elektrických kabelů a potrubí pro stlačený vzduch
- sestup dělníků do podzemí
Podle skladby podloží se šachta hloubila buď ručně krumpáči a klíny, nebo odstřelem. Výtah či vrátek se instaloval teprve tehdy, když ruční vyhazování materiálu z lešení na lešení představovalo ztrátu času.
Šachty napojující povrchové objekty na podzemí se betonovaly odspodu po úsecích vysokých zhruba 2–3 m, přičemž vrstva betonu přiléhající k hornině obsahovala izolační příměs a jemnější kamenivo.
Pracovní šachty se po dokončení stavby uzavřely klenbou chodby nebo zazdily. Klenba se zaizolovala, navršily se zhruba tři metry kamenné rovnaniny a stejná vrstva kamenného zdiva; postup se podle hloubky šachty mohl i víckrát opakovat, a teprve nakonec následovalo zasypání kameny a zeminou.
Ražba: středním zálomem nebo belgickou soustavou
Ražení vodorovných štol probíhalo například středním zálomem — nejdřív se vylámal střed štoly a teprve poté se vybíraly okraje na potřebný rozměr. Horninu dělníci rozrušovali odstřelem (vrty přes 100 cm hluboké, běžná průmyslová trhavina) nebo pneumatickými sbíjecími kladivy.
Z šachet či pracovních štol se nejprve prorážely komunikační chodby, vždy nejméně do dvou směrů. Pokud pracovní šachta ležela v místě plánované křižovatky, mohlo být směrů ražby ještě víc. Cíl byl jednoznačný: co nejdřív propojit jednotlivá pracoviště, aby vznikl průvan odvětrávající podzemí a aby se voda odváděla samovolně.
Na Adamu se podle Šafera pracovalo belgickou soustavou:
„Nejdříve se provádělo vystřílení galerií trhavinami a hned poté se celý prostor vydřevoval. Pro ražení chodeb, které se v podzemí hloubily vždy z několika míst proti sobě, se používalo několik způsobů. Žádný z nich však nebyl přesně předepsán. Většinou tak záleželo jen na příslušném mistrovi, jaký způsob si podle vlastních zkušeností a znalostí minérů vybral. Pamatuji si, že se na Adamu pracovalo takzvanou belgickou soustavou, což znamenalo, že se nejdříve vyrubala horní část chodby a teprve po jejím vydřevení kulatinou a tím i zmenšení nebezpečí zavalení se začala rubat spodní část.”
Výdřeva, která zvoní
Nejcennější detail celé Šaferovy vzpomínky je způsob, jak se kontroloval tlak horniny:
„Aby se nám výdřeva nezbortila, procházel kolem ní čas od času mistr a poklepem kusu železa na stojky zjišťoval, které z nich jsou pod tlakem a které ne. Dalo se to naprosto bezpečně poznat podle zvuku, který stojky při úderu vydávaly. Ty, na které shora působil silný tlak horniny, totiž doslova zvonily. Do takovýchto krizových míst se poté přidávaly jako podpěry ještě další stojky. Kdyby se totiž výdřeva nezpevnila, tlak horniny by ji rozštípal jako sirky.”
Na Adamu se to jednou nepovedlo — v prostoru muničního skladiště pod jedním z dělostřeleckých srubů:
„Štoly byly vylámané, v sobotu jsme dokončili vydřevení sálů a vše bylo připraveno na pondělní betonáž. (…) A nás čekalo po víkendu v podzemí nepříjemné překvapení. Celá výdřeva byla úplně zničená, zpřelámaná a zasypaná velkými balvany a sutí. Znamenalo to pro nás tehdy několik týdnů zdržení.”
Ve dvaceti jednom případě to nedopadlo jen zdržením — tolik dělníků na stavbách tvrzí zahynulo (Bouda 5, Smolkov 5, Hůrka 3, Hanička 3, Dobrošov 2, Adam, Orel a Šibenice po jednom).
Betonáž podzemí
Na betonování galerií a sálů se přistoupilo až po úplném začištění výlomu, položení potrubí k odvodňování a jímání pramenů a po postavení bednění. Pokud štoly ležely v soudržné hornině, vnější bednění se stavět nemuselo.
Postup:
- Nízký základ s otvory, kterými voda zpoza ostění odtékala do odvodňovacího potrubí
- Stěny — po pásech vysokých zhruba jeden metr a několik metrů dlouhých, jednotlivé úseky oddělené dilatačními spárami
- Po zatuhnutí se odstranilo bednění a prázdné prostory za hotovou stěnou se vyskládaly kamením, načež se postup opakoval
- Klenby v úsecích dlouhých 1–6 m, se směsí s izolační příměsí
- Podlaha až úplně nakonec — nejdřív se položily koleje úzkorozchodné dráhy, pak se vytvořil finální povrch z kvalitního betonu se žlábky a kanalizačními vpustěmi
Beton dole je jiný než nahoře
Toto je detail, který mnoho popisů čs. opevnění přehlíží. Na beton používaný v podzemí se kladly jiné nároky než na směs pro povrchové objekty.
Protože sály a galerie kryla desítky metrů mocná vrstva horniny a půdy, vyžadovalo ŘOP u podzemního betonu krychelnou pevnost v tlaku „jen” 350 kg/cm². Důraz byl naopak kladen na odolnost proti vodě a vlhkosti. Armování se používalo jen v některých částech a drtivá většina chodeb a sálů je z prostého, nevyztuženého betonu.
Předepsaná tloušťka ostění:
| Profil chodby | Tloušťka ostění |
|---|---|
| do světlé šířky 2,5 m | 30 cm prostého betonu |
| větší | 60 cm |
Když geologie nespolupracovala
Dvě tvrze si vynutily vlastní řešení:
Bouda — klenby sálů nacházející se pod vlhkou skálou se izolovaly černým plechem o síle 0,6 mm, oboustranně za horka asfaltovaným, plus asfaltovou lepenkou.
Dobrošov — nepříznivé geologické podmínky přinutily firmu Müller a Kapsa navrhnout vlastní způsob ostění. V horních partiích, odkud do výlomu vypadávaly zvětralé vrstvy hornin, nahradili beton cihelnou vyzdívkou. Ta umožňovala rychlejší uzavření klenby, která navíc — na rozdíl od čerstvého betonu — dokázala ihned odolávat tlaku nadloží. Následně se provedla izolace z asfaltových pásů nebo plechu a vše se překrylo betonovými prefabrikáty zatřenými cementovou maltou.
Smolkov — nejproblematičtější geologie ze všech. Major Ing. Antonín Sameš v hlášení z 24. června 1936:
„Břidlice se vyznačují charakteristickým břidličnatým slohem a na vzduchu velmi snadno se rozpadají a větrají. (…) Trhliny v drobě a břidlici jsou zaplněny jílem, který však vsakovaná povrchová voda pomalu rozbředá a vyplavuje, takže po nějaké době budou trhliny prosté jílu tvořícího dosud tmel mezi bloky roztrhané horniny. Následkem uvedených poruch není hornina v galeriích aktivní, neolitická, nýbrž se skládá vlastně jen z bloků do sebe vklíněných a nespojených.”
Při nadloží jen kolem 15 m se otřesy z odstřelů (max. 10 vývrtů, asi 7 kg trhavin — 2 kg dynamitu a 5 kg dynamonu) přenášely až do nadzemní kancelářské budovy, kde v příčkách z dutých cihel vznikaly trhliny, které se opakovanými výbuchy rozvíraly.
A pak teprve začala ta druhá polovina práce
Vybetonováním podzemí práce nekončily. Dělníci museli v sálech vyzdít a omítnout příčky, nainstalovat pancéřové dveře, výtahy, vybavení filtrovny a strojovny a připravit veškeré rozvody.
Do této fáze se většina tvrzí už nedostala a ani jedna z nich neměla v září 1938 podzemí plně dokončené.
Na povrchu byla situace obdobná: po vybetonování objektů mělo dojít k osazení pancéřových prvků (zejména zvonů a kopulí), instalaci rozvodů a zbraní a zřízení obvodových překážek.
Kde to dnes uvidíte
Nejlepší místo je paradoxně tvrz, která se nedostavěla — Stachelberg. Její podzemí je zakonzervované ve stavu rozpracovanosti z roku 1938: vylámaná hlavní galerie bez betonáže, kasárenské sály ve stavu výlomu, sál skladiště M2 s replikou dřevěné výztuže pro betonáž stropu. V pěchotní galerii vedoucí ke srubu T-S 73 je dobře vidět, že prostor mezi skalním masivem a vybetonovanou chodbou dělníci vyskládali lomovými kameny — přesně podle popsaného postupu.
Na Boudě je zase upravena na expozici nedokončená směrová štola první poválečné skladovací haly, která přibližuje práce při ražbě podzemních prostor.
Zdroj: Suchánek, Jiří: Čs. opevnění 1935–1938 — Dělostřelecké tvrze. Extra Publishing, Brno 2024. Text zpracován vlastními slovy; fotografie z knihy nepřebíráme.
Naposledy aktualizováno: 8. srpna 2026